Maska hraběnky

37.

Pec za kterou se skrývala příjemně hřála. Klidně by byla schopná tady usnout, ale nechtěla si ani domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby ji tu našli.

Nádobí cinkalo, jak pekař připracoval chléb, placky a sladké koláčky s ořechy na zítřek.

Obdivovala ho za to, jak se dokáže celý den usmívat na zákazníky a celou noc péct. No vážně, kdy ten člověk spal?

Možná by ho o jídlo poprosila, kdyby na vlastní oči neviděla, co ten muž dělal se zlodějíčky, žebráky a sirotky, kteří se proháněli po prašných ulicích města.

Nechtělo se jí opouštět to teplo, které zahřívalo její tělo prokřehlé zimou, ale v břiše jí každou chvíli kručelo a ona si nemohla dovolit prozrazení.

Byla tak strašně slabá a věděla jistě, že má horečku. Jediné, co chtěla bylo, schoulit se pod dekou do klubíčka a spát.

Čekala tady už skoro hodinu na vhodnou příležitost, která nastala právě teď.

Když se pekař otočil, aby odnesl tác s vykynutým těstem, popadla jeden bochník chleba a vyrazila ze své skrýše pryč.

Tlapky nedělaly skoro žádný zvuk, když při běhu dopadaly na popraskanou, vyprahlou cestu ještě pořád trochu teplou po horkém dni.

Podle ran a nadávek vycházejících z kuchyně si byla schopná domyslet, že muž už na krádež přišel.

Po chvilce se k jeho supění přidal i dusot, který vydávaly boty strážců.

Zaklela a ještě zrychlila. Spoléhala na to, že v noci vidí mnohem lépe než oni a děkovala za to, že měsíce jsou dnes schované za tmavými mraky.

V boku ji píchalo a nemohla popadnout dech. Nohy se jí podlamovaly a před očima se jí díky hladu a horečce dělaly mžitky.

Zahnula za roh, potom za další, ale strážce nesetřásla. Věděla, co bude následovat, pokud ji chytí.

Slyšela před sebou řev řeky a ze zoufalství seběhla po příkrém svahu a vrhla se rovnou do ní.

Voda jí dosahovala až po pás a ona se snažila současně přebrodit řeku a držet bochník nad hladinou.

Po tvářích jí stékaly slzy. Nejjednodušší by bylo, kdyby to prostě vzdala.

Sebrala poslední zbytky sil a zatnula drápy do dna plného bahna a kamení. Moc to nepomohlo, ale alespoň už nehrozilo, že ji strhne proud a ona se utopí.

Pomalu se sunula k druhému břehu a skoro nevěřila, že to dokáže.

Než se vydrápala zpět na pevnou zem, připadalo jí to jako věčnost.

Nohy měla obalené bahnem, tak je z toho nejhoršího očistila a potom vpadla do malé chatky natisklé ke svahu. Dřív to bývala stodola, teď to byl její domov.

Pohladila Firo, usadila se v rohu té jediné místnosti a sáhla po potrhané a špinavé, ale pořád teplé dece.

Vzpomínala na příjemné teplo pece a utrhla pořádný kus chleba. Hladově se do něj zakousla. Byl ještě teplý a kůrku měl křupavou. Až teď zjistila, že jsou v něm kusy oříšků a sušeného ovoce. Dokonalá chuť se jí rozlila v ústech a jí bylo okamžité jasné, že to za to stálo.