Maska hraběnky

49.

Ealia sledovala oblohu. Měsíce svítily silně a ten nejmenší byl od zbylých dvou celkem daleko. Jako by ho mezi sebou nechtěly. Vyslechla už mnoho pověstí o vládcích nebe, ale hlavní příběh byl pořád stejný. Ty dva utíkali a třetí se je usilovně snažil dohnat.

„Sleduješ souhvězdí Apaery?" ozvalo se a Zrzek se sesunul na zem hned vedle ní.

„Ne. Sleduju měsíce. Co tady děláš?"

„Nemůžu spát," zamumlal. Ealia byla v jeho blízkosti zvláštně napjatá a koutkem oka pozorovala jeho natržený ret, obočí a monokl, které měla na svědomí. Zasloužil si je.

„To ale neznamená, že tady musíš sedět se mnou. Jdi si lehnout, zítra držíš hlídku ty."
„Vlastně... Chtěl jsem se zeptat, kdy to uděláme." Kousl se do rtu, ale okamžitě toho nechal, když ho to ostře zabolelo.

„Co přesně?" Ealia věděla, co myslí, ale chtěla aby to vyslovil nahlas. Chtěla, aby měl strach, jestli si to nerozmyslela. To by totiž bylo fér. Kdyby to s Hrotem nevyšlo, mohla umřít, sakra!

„Kdy mi pomůžeš, vrátit se domů?" Nervózně se ošil a prsty netrpělivě bubnoval do země.
„Brzo," odvětila Ealia neurčitě a doufala, že jejich rozhovor je tímhle u konce. Bohužel, takové štěstní neměla.

„Jak to chceš udělat?"

„Neptej se... prosím." Trhla sebou při vzpomínkách. Při vzpomínkách na to, kdy to naposledy udělala. Při vzpomínkách na tu nesnesitelnou bolest.

„Měl bych vědět, jak umřu, ne?" Povytáhl obočí a jizva se mu napnula.

„To je vlastně pravda," připustila Ealia a zaryla si nehty do dlaní. Nechtělo se jí do toho. Udělala by cokoli jiného, jen ne tohle.

„Takže mi to řekneš?"

„Ne, ale pokud chceš, můžu ti to ukázat."

„Tak dob..." nestihl ani doříct větu, protože Ealia se mu zadívala do očí, pevně sevřela ruce v pěst a soustředila se jenom na vzduch v jeho plicích a krev v jeho žilách.

Během chvilky se nemohl nadechnout. Ealie v hlavě zněl tlukot jeho srdce, který se pořád zpomaloval.

Zrzek se tváříl zaskočeně a vyděšeně. Svíral si hrdlo a snažil se dýchat.

Buch... buch... buch.

Ealia pomalu uvolňovala ruce, aby mu neublížila. Srdce se mu zase zklidnilo a krev opět začala proudit.

Ealie se na čele perlil pot, z očí jí po tvářích stékaly slzy. Bolely ji svaly a kosti, jako by si je během minulých chvil několikrát zlámala.

„Co... Co to... Co to sakra bylo?" vyrazil ze sebe. Lapal po dechu a snažil se do plic dostat ztracený vzduch.

„To byl způsob, jakým nahrajeme tvoji smrt," zašeptala Ealia. Měla pocit, že se cítí mnohem hůř než on. Ani její fyzická bolest nebyla tak silná, jako ta psychická.

Bolestivé vzpomínky se kolem ní ovíjeli, jako hadi. Hrudník se jí svíral a ona se snažila dýchat stejně zoufale, jako Zrzek.

„Jak jsi to..." Zbytek věty nedořekl, ale Ealia věděla, jak to myslel.

„Můj táta byl elf. Vzpomínáš? Něco málo jsem po něm zdědila. Teda kromě pár fyzických črtů." Hořce se ušklíbla.

„Ale... Jak... Vždyť..." koktal a přitiskl se ke kmeni stromu.

„Víš, co máš v plicích? Vzduch. Součást větrný magie. Víš, co máš v krvi? Vodu. Součást vodní magie. Nic moc složitýho na pochopení." Pokrčila rameny a doufala, že vážně vypadá, jako by o nic nešlo.