Maska hraběnky

23.

Připadalo jí spíš, že jde na popravu, než do princovy komnaty. Dokonce i ty černé šaty, maska a vlasy sepnuté sponami s černými kamínky by tomu odpovídaly.

Aren jí ráno ujistil, že to nebude tak hrozné, jak si myslí, ale po včerejší noci, kdy se dozvěděla, že sleduje každý její krok a hlásí ho Hraběti mu nevěřila ani jeho vlastní stín.

Stráže jí s lehkou úklonou a slovy, že je očekávána pustili dovnitř.

Princova komnata byla přesně taková, jakou si jí představila. Obrovská, dokonale upravená, zdobená zlatem a drahými kameny. A uprostřed toho všeho seděl u velkého vyřezávaného stolu princ Jenel v bílé košili, šedých plátěných kalhotách a prošívaném kabátci.

„Princi." Přinutila se hluboce uklonit a položila na stůl několik pergamenů, dvě knihy, brka a inkoust.

„Hraběnko. Posaďte se." I v jeho hlase byla jasně zřetelná pýcha a nadřazenost.

„Děkuji." Odolala pokušení sednout si od něj co nejdál a chvíli tady počkat, aby to vypadalo, že prince učí a následně vypadnout. Vzpomínka na pergamen v rukou Hraběte jí připomněla, proč je tady a co musí udělat, aby ho Hrabě spálil... A spolu s ním i všechny ostatní.

„Myslím, že nejlepší by bylo, kdybychom začali s elfským písmem. Hodně se odlišuje od toho lidského. Je vyšší, užší, elegantnější a mnohem zdobenější." Namočila čistě bílý brk do inkoustu a na pergamen napsala jedno krátké slovo.

„‚Teie' znamená ‚princ'. Zkuste to." Postrčila pergamen k němu a on jí ho za chvilku vrátil. Styl písma se podobal tak moc, jako by to psal jeden člověk, ne dva lidé, tak rozdílní, že víc to snad ani nešlo.

„Výborně." Pochvalně přikývla. „Elfové jsou bytosti, kterým záleží na maličkostech, to znamená, že pokud budete číst nějaký jejich text, písmena budou vždy stejně velká a dokonale napsaná."

Na další list pergamenu psala jedno písmeno po druhém. Vysoká, elegantní s jemnými vlnkami a kudrlinkami.

„I jejich jazyk je nádherný. Dokonale čistý. Na jednu stranu jednoduchý, na druhou stranu složitý. Jemný v písních, hrubý v bitvách." Dokončila poslední vlnku a brk odložila.

„Když se do něj zaposloucháte, je jako píseň. Vítr v korunách stromů, plameny praskající v krbu, šelest listů a zvuk vln tříštících se o útesy. Rozumíte, teie?" To slovo splynulo z jejích rtů úplně přirozeně.

Princ jí uchváceně pozoroval, což jí dost udivilo.

„Jak je možné, že toho o jazyku elfů víte tolik?" Té otázky se obávala, ale už na ní měla předem připravenou odpověď.

„V Mračných skalách, ve městě ze kterého pocházím žilo mnoho polovičních elfů a i já jsem jedním z nich." Odhrnula pramen dlouhých bílých vlasů a odhalila tak špičaté ucho. „Navíc jsem se mnoho jazyků naučila na svých cestách."

„A ta maska?" Prudce se nadechla.

„Od dob Magické války má spousta lidí - a nejen lidí - strach a to je jedním z důvodů, proč nosí masky. Stejně jako já." Za celý život si vymyslela spoustu výmluv a důvodů, proč skrývá svou tvář, ale ten pravý věděla jen Enëa a Nëal.

Když neukázala svou tvář, nikdo by jí nepoznal, kdyby sundala masku. To byl pravý důvod.

„Měli bychom se vrátit zpět k elfštině." Navrhla.

Další hodinu učila prince jednoduchá slova. Král, hrad, člověk - u toho slova se dlouho pozastavili - les, nebo třeba mráz.

„Jak vypadají elfská města?" Ta otázka jí zaskočila. Myslela si, že jediné město, které prince zajímá je to královské.

„Podle toho, který z elfských národů ho obývá."

„Hmm... Lesní elfové?" Nepřekvapilo jí, že se zeptal na nejpočetnější elfský národ.

„Nemají města. Žijí v lesích, hlavně v korunách stromů." Na pergamen načrtla chýši na stromě. Se střechou z listů a stěn z větví.

„Vodní elfové." Pohodlně se opřel o židli.

„Jejich města vypadají stejně jako lidská, pobřežní města. Spousta dřevěných, nebo kamenných chatek. Pach ryb a soli. Rybářské sítě všude kolem. Zamračená obloha a časté deště." Nenavštívila moc měst vodních elfů a to hlavně kvůli Enëe, která vodu nesnášela.

„Ohniví elfové."

„Hliněné chýše uprostřed pouště, nebo zpevněné jámy vyhloubené hluboko v zemi, kde není takové vedro."

Když mu ze rtů splynulo jméno posledního elfského národa, ostře se nadechla.

„Větrní elfové?"

„Žijí ve skalních jeskyních, ale slyšela jsem, že Mrační běžci, napůl vodní a napůl větrní elfové, mají města vysoko v oblacích, nad vrcholky té nejvyšší hory."

„O Mračných běžcích toho moc nevím. Řekněte mi o nich něco." Přešla, že se neobtěžoval poprosit a zapátrala v mysli, co o nich vlastně ví ona sama.

„Nikdo jejich národ moc nezná. Jsou opravdu tajemní a straní se ostatních, ale znám jednu pověst. Chcete jí slyšet, teie?"

„Samozřejmě." Přikývl a založil si ruce na hrudi.

„Ta pověst vypráví o mladé elfské dívce. Snažila se vystoupat na Vřeštící skálu. Trvalo jí to týden a když to konečně dokázala, byla špinavá, hladová, vyčerpaná, promrzlá a zřejmě i nemocná..." Princ jí přerušil.

„Proč šplhala na tu horu?"

„Pokud to chcete vědět, nechte mě dokončit ten příběh." Chvíli počkala a čekala, že něco namítne a když byl ticho, pokračovala.

„Byla opravdu odhodlaná a to co udělala chtělo spoustu odvahy. Postavila se až na samý okraj skály..." Poznala, že příběh prince zaujal. Seděl a napjatě poslouchal. To se jí líbilo.

„A skočila. Byl to jediný způsob, jak zjistit, jestli se z ní stane, nebo nestane Mračná běžkyně. Až do poslední chvíle čekala, že jí oblaka zachytí a když se to nestalo, začala křičet. Už nebylo cesty zpět. Neměla šanci to přežít. Díky ozvěně, zněl její křik ještě dlouho potom, co se její tělo rozlámalo o chladné a vražedné skalní vrcholy."

V komnatě zavládlo ticho. Ealia si byla jistá, že by právě teď slyšela i kdyby brk spadl na podlahu.

„Ten příběh se mi nelíbí. Končí špatně."

Ealia pokrčila rameny, jako by se nic nestalo. „Ne všechny příběhy končí dobře a nevím jak vy, ale já mám radši ty se špatným koncem. Působí uvěřitelněji." Sbalila pergameny a zvedla se ze židle.

„Myslím, že pro dnešní den to stačí. Přeji pěkný den, teie." Uklonila se a opustila komnatu.

Aren měl pravdu, nebylo to až tak hrozné.