Maska hraběnky

31.

Ealia vstávala brzy. Poslední dobou moc nespala a když už jí pohltily temné hlubiny, které pro každého jiného znamenaly klid, pronásledovaly ji noční můry.

Ze všeho nejvíc se v nich objevovali oni. Jako by nestačilo, že na ně myslela celé dny, ale strašili jí už i ve snech. Byla si jistá, že si to zaslouží.

Bohužel, dnešní noční můry byly horší než obvykle. Plné temnoty, lesklých čepelí dýk a krve, spousty a spousty krve.

Měsíce ještě pořád vládly obloze, když se na roztřesených nohách opatrně postavila a vydala se k potoku, jen několik chvil cesty od mýtiny.

Na břehu se zhroutila. Sesunula se k zemi a sklonila hlavu.

„Prosím slunce, měsíce a hvězdy. Prosím vítr, vodu, zemi a oheň. Prosím temnotu i světlo. Ať už to konečně skončí. Prosím." Nebrečela, měla pocit, že všechny její slzy už jsou dávno pryč.

Modlila se ke všem lidským a dokonce i vílím a elfským bohům, aby jí konečně opustila ta bodavá bolest u srdce.

Zopakovala své prosby ještě i v elfském jazyce a i když by si po tom nejradši vypláchla pusu - i v tom vílím.

Věděla, že to nepomůže, protože ona si to nezaslouží. I přes to však doufala, že se alespoň jednu noc bude moct vyspat bez všech obrazů z minulosti.

„Co vlastně dělá hraběnka - napůl elfka a napůl víla - zrovna tady?" Trhla sebou a okamžitě se otočila.

V ruce držela dokonale ostrou dýku.

Zrzek se opíral o strom a s rukama založenýma na hrudi ji pozoroval. Ealia úplně zapomněla, že ho nechala na hlídce.

Nikomu o druhé polovině svého původu neřekla, tak jak je možné, že to věděl?

Nijak zvlášť nad tím nepřemýšlela. Napřáhla ruku a dýka se zabodla do kmene, jenom kousek od jeho hlavy.

„Příště budu mířit přesně." Sykla. „Jak o tom víš?!" V jejím hlase zaznělo varování a zlost.

„Poslouchal jsem." Pokrčil rameny a tvářil se, jako by to bylo úplně normální.

„Vím, kdy je dobrý zmizet, tak jsem si chtěl udělat představu o tom, jak na tom teď jsme. Nejsem pitomec, Aren poslal vojáky, kterých se chce už delší dobu zbavit. Výpravu vede hraběnka o které nikdo nikdy neslyšel a jenom tak mimochodem se přidá i princ? Není ti to trochu divný?" Pozvedl levé obočí, které v jednom místě přerušovala jizva, táhnoucí se mu přes celé oko.

„Jak jsem řekla, příště budu mířit líp."

„S tím počítám." Ušklíbl se a vrátil se do tábora. Ealia pomalu začínala chápat, proč se ho chtěl Aren zbavit.

Aren jí poslední dobou přidělal spoustu starostí a zrovna tohle byla jedna z nich - až ho příště uvidí, pravděpodobně si budou muset promluvit. Ohledně nebezpečných hrabat, rozmazlených princů a zrzavých vojáků.

Po chvíli i ona odešla zpět do tábora, slunce vycházelo a oni zase brzy vyrazí na cestu.

Aniž by se na Zrzka podívala, vytáhla z brašny kus chleba a trochu sýra. Přála si, aby už to všechno skončilo a ona žila někde vysoko v horách - sama a naprosto svobodná.

***

Od doby, co Akerea odjela se Iris skoro bála odejít z pokoje. Když nesloužila jí, pomáhala v kuchyni, nebo prádelně a párkrát ji zavolal i dvorní léčitel.

Křídla, která se sice uzdravovala, ale trvalo to až bolestivě pomalu, schovávala pod tmavě hnědý plášť, který našla v Akereině skříni.

Rychlým krokem pospíchala chodbou do kasáren, kde měla předat čisté oblečení vojákům. Za každým rohem viděla zlo v podobě lorda Crelena, ze spánku jí budily noční můry a ruce se jí chvěly.

Arena teď taky nějakou dobu neviděla a vrchní velitel jí začínal chybět. Pomohl jí - několikrát - a ona mu to asi nikdy nezapomene.

„Iris? Snad se přede mnou neschováváš, dlouho jsem tě neviděl." Trhla sebou při zvuku toho slizkého a až přehnaně vlídného hlasu.

Pomalu se otočila a najednou stála tváří v tvář lordu Crelenovi. Muži, který ji strašil v těch nejhorších nočních můrách.

Pobyt na hradě byl sice mnohokrát lepší, než žít u obchodníka, ale lord Crelen byl velkým kazem toho všeho.

„Odpověz." Znělo to sice mile, ale ona v tom jediném slově zaslechla rozkaz a tichou výhružku.

„Ne pane, samozřejmě, že ne, jenom mám teď hodně práce." Kousla se zevnitř do tváře. Nejradši by odtud utekla.

„Ano, to určitě máš. Víš, napadlo mě, že když teď nesloužíš hraběnce..." Po zádech jí přeběhl mráz a ona se snažila připravit na to co přijde, i když téměř jistě věděla, že na to se připravit nedá. „Mohla bys sloužit u mě."

Ztuhla a přísahala by, že se jí srdce na chvíli zastavilo.

„Já, pane... To je určitě... Zajímavý nápad, ale myslím, že se hraběnka rychle vrátí a musím teď pomáhat v kuchyni. Bohužel bych všechno nestíhala a vy... Vy si zasloužíte jen tu nejlepší péči, kterou bych vám nebyla schopná dát." Couvla. Nedokázala si představit horší nápad, než tohle. To by radši skočila z věže.

„Ale, Iris..." Ztišil hlas a přistoupil blíž. Chytil jí za paže, ze kterých jí vypadlo čerstvě vyprané oblečení. „Ty bys mi dala jen tu nejlepší možnou péči..." V očích se mu objevil podivný lesk, který Irisinu chuť utéct mnohonásobně umocňoval.

„Iris?" Ten hlas jí museli seslat všichni vílí bohové.

Otočila se na Arena, který právě vyšel zpoza rohu. I přes pozdní noční hodinu měl na sobě stále uniformu, takže poznala, že se asi vracel z hlídky.

„Lorde Crelene." Uklonil se, i když jeho výraz napovídal, že by radši spolykal uhlí. „Rád vás vidím, váš zdravotní stav se, zdá se zlepšil, to je dobře. Dvůr by se bez vás jen těžko odešel."

„Vrchní velitel. I vám se nejspíš daří dobře. Slyšel jsem o mužích, kteří doprovází našeho drahého prince a hraběnku. Určitě jste vybral ty nejlepší." Až mučivě pomalu jí pustil a o půl kroku ustoupil.

„Samozřejmě, princ Jenel si zaslouží jen to nejlepší." Iris tupě zabolela hlava. Byla to známá bolest, která ale vždycky přišla nečekaně. Zavřela oči a po chvíli je zase otevřela. Nezdálo se, že by si její chvilkové slabosti jeden z nich všiml.

„... Lorde, pokud nás omluvíte, potřeboval bych s Iris mluvit, pokud možno o samotě." Jeho slova nepřipouštěla námitky a lord to dobře věděl, protože se zamračil a zatnul zuby.

„Samozřejmě, veliteli." Otočil se a těžkými kroky odešel. Iris se nadechla až když slyšela jenom ticho.

„Děkuju." Otočila se na svého zachránce. Aren si jí prohlížel pohledem svých černých očí, jako by se ujišťoval, že je v pořádku.

„Ublížil ti?" V jeho hlase zazněla upřímná starost a Iris si byla jistá, že její tváře nabraly červený odstín ladící jí k vlasům.

„Ne, díky tobě ne." Trochu se pousmála a sehla se, aby mohla zvednout nyní pomačkané oblečení.

„Myslím, že bys dnes měla přespat u mě." Sám teď držel polovinu hromádky a mířil chodbou zpět ven z hradu.

Iris musela popoběhnout, aby mu stačila. „Cože?"

Ani se neohlédl. „Lord Crelen se moc dobře vyzná v jedech a já bych byl opravdu nerad, kdyby se ti něco stalo." Pokrčil rameny a vchodem pro vojáky a služebnictvo opustil hrad.

„Myslím, že by mi neublížil..." Zašeptala Iris a se skloněnou hlavou ho následovala až k menšímu domku poblíž kasáren.

„Proč?"

„Protože lord Crelen si mě brzy vezme."