Maska hraběnky

8.

„Tak ještě jednou - Kdo jsi?" Dnešní den bylo po dlouhé době opět krásně. Slunce svítilo a pronikalo i korunami vysokých stromů. Slabá vrstva sněhu, která ještě nestačila roztát se třpytila a to ticho kolem dokonale uklidňovalo.

„Vážně si myslíš, že to nezvládnu? Jsem Ealia Natae, zvládla jsem složitější role." I když tahle bude nejdelší a zřejmě taky nejdůležitější... Připomněla si.

„No právě. Kdo jsi?" zopakoval Aren a přes rameno se na ni ohlédl. Pod tmavýma očima se mu znatelně rýsovaly kruhy od nedostatku spánku, protože poslední dvě noci zůstal vzhůru. Zřejmě ji hlídal, aby neutekla. Zaprvé k tomu neměla důvod a zadruhé - pokud by chtěla, už by to dávno udělala.

„Hraběnka Akerea z Mračných skal. Stačí?" Povzdechla si a protáhla si záda, ve kterých jí zakřupalo. Celý den cesty v koňském sedle si vybere svou daň.

„Ne. Jak jsi stará?"

„Sedmnáct let, ale pochybuji, že se na to někdo na hradě zeptá." Aren ji obdařil naštvaným pohledem.

„Nevím, jestli ti to Hrabě řekl, ale pokud svůj úkol nesplníš, mám rozkaz tě zabít. Co na hradě děláš?" Ta novinka jí sice docela překvapila, ale nedala to najevo. Nemusí přesně vědět co se jí v hlavě odehrává, ale zapamatovala si, že kdyby se přeci jen o ten útěk pokusila, musí to udělat tak, aby neměl Aren nejmenší šanci ji chytit, nebo najít.

„Já čekám!" Trhla sebou, ale okamžitě odpověděla. „Jsem hrozně zvědavá na prince a strašně moc mě zajímá. Jsem do něj zamilovaná už od pěti let a ráda bych ho poznala." Nasadila posměšný tón a roztomile zamrkala. Už stačilo jen, aby si natočila pramen vlasů bílých, jako sníh na prst a našpulila rty.

„Teď vážně." Aren sklonil hlavu, aby se nepraštil o větev.

„Miluji cestování a vaše země mě opravdu velmi zajímá, navíc jsem slyšela, že máte velice krásného prince, s kterým bych se ráda seznámila."

„Správně." Pochvalně přikývl Aren a už se nadechoval, že položí další podobně chytrou otázku, ale Ealia ho přerušila.

„Došlo vám dvěma vůbec, že žádná Hraběnka Akerea z Mračných skal neexistuje a když někoho napadne si to ověřit, mohla bych taky viset?" Přivřela oči a všechny svaly v těle se jí napnuly. Tep se zrychlil. Byla připravená obrátit koně... Možná spíš z něj seskočit a utéct po svých, protože nevěřila, že by to zvíře bylo schopné udělat nějaký rychlejší pohyb.

„To už je vyřešené. Řekneš, že pocházíš z jednoho opravdu odlehlého města, o kterém toho ani náš král moc neví." Jeho slova ji uklidnila, ale nahlas by to nepřiznala, ani za hrst zlata.

„Pořád je tu šance, že někdo zjistí, že nejsem tou, za kterou se vydávám," namítla a jenom pro jistotu zapřemýšlela, jak moc těžké by bylo, sebrat mu meč.

„Ne, to není. To město totiž před týdnem zasáhla lavina a nikdo to nepřežil. Pokud se někdo zeptá, jak jsi lavině unikla ty, prostě řekneš, že jsi byla na jedné ze svých cest a že je pro tebe moc bolestivé o tom mluvit." Najednou zastavil koně a Ealia si uvědomila, že už jsou na místě. Stáli na pokraji lesa a o kus dál se tyčily hradby s velkou branou. Město, jenž se za ní rozkládalo bylo jedním z největších, která Ealia kdy viděla, a že jich viděla opravdu hodně.

Zatřásla hlavou, aby vyhnala údiv a připomněla si, že tady ji čeká jenom úkol. A až ho splní, odejde někam hodně, hodně daleko.

„Vítejte v královském městě, má paní."