Maska hraběnky

54.

Ani za normálních okolností neměla Ealia déšť zrovna v lásce. Ještě pořád si živě pamatovala na děravou střechu a pramínky vody, které z ní tekly a namočily i tu malou hromádku suchých teplých věcí. Pamatovala na noci, kdy byla zabalená do svého pláště a zuby jí drkotaly zimou. Pamatovala na teplo těla svých sourozen...

Rychle zavrtěla hlavou, aby se zbavila nechtěných vzpomínek a radši dávala pozor, aby ji nějaká nízká větev nešvihla do obličeje. To byla teď její starost.

Cestovali už týden. Beze slova, pořádného odpočinku a teď i skoro bez jídla. Ealia si až teď všimla, jak moc si na pravidelnou stravu zvykla a začínala proklínat svoje tělo za to, jak špatně snáší její nedostatek.

Na obloze se už od rána stahovaly tmavé mraky a hrozilo, že se každou chvíli protrhnou a zalijí celou Apaeru silným deštěm.

To bylo přesně to poslední, co Ealia potřebovala. Jak se ukázalo, všichni bohové ji zřejmě ze srdce nenáviděli, protože přesně v tu chvíli spadly z nebe první dešťové kapky.

Zamumlala několik nadávek v elfské i lidském jazyce a byla princi vděčná za to, že se neptal na význam těch prazvláštních slov.

„Pokud vím, chvíli cesty odsud je menší jeskyně. Můžeme se tam schovat," překřičela déšť a sílící vítr.

Princ pouze přikývl, což poslední dobou dělal často a mlčky ji následoval.

Ealia byla za jeho málomluvnost vlastně docela ráda, protože to znamenalo, že nemusí mluvit ani ona.

Přehodila si přes hlavu kápi a přitáhla si plášť blíž k tělu. Moc to nepomohlo, protože za chvíli byla stejně promočená na kost, ale pořád to bylo lepší než nic.

Cesta nakonec trvala déle, než čekala. Třásla se zimou a kousala se do rtu, aby nedrkotala zuby.

Temný a celkem úzký vchod do jeskyně by jí normálně naháněl husí kůži a zcela jistě by přemýšlela, jestli se uvnitř nezabydleli medvědi, ale teď jí to bylo upřímně jedno.

Sklouzla se sedla a s princem v závěsu vstoupila.

Vládl tu chlad, ale pokud tu bylo i sucho, Ealia to brala.

Koně nechali postávat vzadu, odsedlali je a alespoň trochu vytřeli. Až potom si svlékli vlastní, vodou nasáklé pláště a usadili se k malému ohništi.

Ealia si prsty pročesáhala vlhké vlasy a žasla nad jejich délkou. Z toho, že zůstala uvězněná s princem Jenelem v jedné jediné jeskyni, byla celkem nervózní a zatím se jí to teda nedařilo moc dobře skrývat.

„Je vám zima?" zeptal se princ, když si všiml, že se Ealia i přes suchý plášť, právě vytažený ze sedlové brašny, třese.

„Trochu," přiznala a zahýbala zkřehlými prsty.

Princ se natáhl a přehodil jí přes ramena svůj vlastní plášť.

Ealia překvapeně zamrkala a chvíli jí trvalo, než stihla zpracovat, co se to tu, do háje, děje. „Děkuju, teie," zamumlala a přitáhla si teplou látku blíž k tělu.

Trochu se pousmál. „Jsem Jenel, hraběnko. Pamatuju si, co jste říkala vojákům. Tady venku nemá můj titul žádnou váhu a už jsem si to také stihl uvědomit. Sice pozdě, ale i to se počítá, ne?"

„V tom případě jsem Akerea." Napřáhla k němu ruku a on ji okamžitě stiskl.

„Rád tě poznávám," zazubil se a ve světle modrých očích mu zajiskřilo.

„Potěšení je na mojí straně."

Otevřela sedlovou brašnu a vytáhla polovinu pšeničné placky, plátek sušeného masa a brusinkovou šťávu.

Venku zuřila bouře, ale oni ji díky úzkému průchodu a silným stěnám jeskyně slyšeli jenom tlumeně. Oheň tiše praskal a vrhal tmavé stíny.

„Vyprávějte mi o svém domově." Princ to neřekl jako příkaz. Znělo to jako prosba a Ealia se najednou přistihla, že opravdu otevírá pusu a začíná mluvit.

Pamatovala si, co říkal Aren a hodlala se držet verze 'lavina-zavalila-moje-rodné-město-je-mi-líto'. Ale také si moc dobře pamatovala všechny Enëiny rady. Do každé dobré lži je nutné zaplést trochu pravdy. Musíš zapojit detaily. Nejlepší je, když té lži sama uvěříš.

V tomhle byla moc dobrá.

U srdce ji bodlo, jako by se jí do těla zase zanořila dýka stvořená z chladu, lítosti, vzteku a viny.

„To není dobré téma," stihla se zarazit dřív, než by stačila říct něco, čeho by potom litovala. „Ten smutek se mi teprve nedávno podařilo překonat a nevím, jestli se k němu chci vracet. Co kdybyste... Co kdybys mi o své rodině vyprávěl ty?" Podle výrazu v jeho tváři pochopila, že uvěřil. Výborně. Provaz, který svazoval její hrudník se trochu uvolnil.

„O matce toho moc nevím. Od služebných jsem se doslechl, že kočovala s tanečníky a když vystupovali na otcově narozeninové oslavě, zalíbila se mu. Prý jí nedal na vybranou, odvedl si ji do hradu a udělal z ní svou ženu. Sebral jí celý její život, rodinu, svobodu. I přes to všechno to byla hodná žena, a i když jsem se s ní moc často nesetkával, dávala najevo, že mě má ráda. Zemřela chvíli po porodu mého bratra. Myslím, že to pro ni bylo vysvobození." Mluvil o tom, jako by se nic nedělo, ale Ealia v jeho očích rozeznala hluboký smutek.

Potom se zadíval do ohně a zbytek dne mlčel.