Každý se jí bál.
Byla legendou.
Ale věci se mění a ne vždy je to změna k lepšímu. Teď má Ealia co dělat, aby přežila.
A potom přijde nabídka. Ealia dostane volnost, svobodu, po které vždy toužila a žádná cena pro ni není příliš vysoká.
Eali...
Seděla na lesklém trůnu z dokonale průzračného ledu a shlížela tak z výšky pěti schodů na obrovský a úplně prázdný sál. Její domov. Její pevnost.
„Má paní?" Dříve ji Teorův hlas vždy vyděsil, ale na jeho tiché příchody už si stihla zvyknut, takže nedala nijak najevo překvapení.
„Ano?" Její hlas byl jemný a hladký, zdál se skoro nevinný. Mluvila tiše a zřetelně, protože si byla vědoma toho, že ji všichni poslouchají. Vždycky.
„Myslím... Myslím, že jsme něco zadrželi... Nebo spíš... Někoho. Prý je to královský voják a přichází jako posel. Ale..."
„Ale?" Otočila se a upřela na svého pobočníka pohled ledově modrých očí.
„Vypadá jako dítě, má paní."
„To je moc zajímavé. Už dlouho jsme tu neměli člověka, že? Ani návštěvu. Copak ten vojáček chce?" Ve tváři se jí zračil upřímný zájem, ale připomínalo to spíš zájem o zvláštní zvířátko, než o lidského vojáka.
„Prý s Vámi potřebuje mluvit, paní."
„Použil slovo 'potřebovat'? Takže rozhovor se mnou potřebuje, stejně, jako potřebuje dýchat? To se mi líbí. Přiveďte ho." Trochu se narovnala a nenápadně se kousla do rtu, aby přemohla bodavou bolest v zádech.
Látka dlouhých šatů v odstínech modré a bílé ji příjemně hladila po kůži a tenoučké nitky ledu obepínající její pas mírně chladily.
"Je to dobrý nápad, má paní?"
Stačil jediný pohled, aby Teorovi došlo, že zašel daleko.
"Omlouvám se." Hluboce se uklonil a odešel.
Čekala dlouho, ale nevadilo jí to. Tady se čekalo pořád, na všechno totiž bylo času dost a dost.
Když se konečně otevřely dveře z materiálu připomínajícího sklo, záda už měla úplně ztuhlá.
Dva muži z jejího rodu vedli vojáčka mezi sebou a ona se neubránila zkoumavému pohledu. Teor měl pravdu. Človíček vypadal nanejvýš na patnáct, byl zahalený v dlouhém kožešinovém plášti a na hlavě se mu vlnily neposedné, světle hnědé vlasy.
Čekala úklonu, pozdrav či jakýkoliv jiný důkaz úcty, ale on zůstal stát před schody skoro s otevřenými ústy.
Pozvedla obočí a naklonila hlavu na stranu, takže jí dlouhé rovné vlasy, černé jako havraní křídla, spadly do tváře.
„Vaše zvyky se v poslední době zřejmě hodně změnily, Vojáčku. Teď už se svým králům a vůdcům neklaníte? Budu to muset naučit i svůj lid."
„Ne, já... Já..." Chvatně se uklonil a nervózně sevřel záhyby pláště. „Omlouvám se, jen... Vy jste královna?"
„A dokonce máte dovoleno pokládat opovážlivé otázky? Asi jsem byla odříznutá od okolního světa moc dlouho. Ale ano, jsem královna." Těžko skrývala pobavení nad jeho tvářemi zčervenalými studem.
„Dlouho? Vždyť..." Rychle se zarazil, než stačil položit další otázku, za kterou by ho normálně jistě stihl trest.
„Ano, Vojáčku?"
„Je Vám sotva patnáct." Zaťala zuby. Tohle čekala, ale i tak jí při té větě bodlo u srdce. Sklouzla z trůnu a dala si velmi dobře záležet na tom, aby její pohyby nevypadaly trhaně, jako obvykle.
Pomalu sestoupila po schodech až k němu a bříšky prstů se dotkla jeho pravé tváře. To teplo jeho těla ji překvapilo. Ona sama byla chladná jako led, který ji obklopoval.
„Chyba, Vojáčku. Vypadám sotva na patnáct. V tom je velký rozdíl." Byl o něco málo větší než ona a z nějakého důvodu ji to štvalo.
„Já... Jmenuji se Bryen, královno. Ne 'Vojáček'."
Ušklíbla se jeho troufalosti a potom mírně zavrtěla hlavou. „Já jsem Morin, Vojáčku. A teď... Do cely, prosím."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
