Maska hraběnky

71.

Sestup ze skal byl nebezpečný a opravdu zdlouhavý. Všichni museli našlapovat opatrně a k tomu ještě udržet koně, kteří neklidně pohazovali hlavou a ustrašeně sledovali časté srázy a propasti.

Krajinu všude kolem pokrýval led a sníh a ta bílá už pomalu připravovala Ealiu o rozum.

Jediné, co stálo za to, byl výhled. Jako by odsud viděla celou Apaeru.

Ledové pustiny na severu, lesy na jihu a východě a na západě dlouhý pás země beze stromů, pouze s vysokou trávou, od kterého sem přišli.

Stáhla si kapuci hlouběji do čela a pevněji sevřela Mareinu uzdu. Pro jednou byla opravdu ráda za to, že klisna má tak klidnou povahu. Všechny překážky přešla skoro bez problémů a nevzpínala se ani na nejužších římsách.

Foxanne, která šla s Neavou a Erseou úplně vpředu, zvedla ruku a počkala až všichni zastaví. Až potom se elegantně usadila na jednom za kamenů a oštěp položila hned vedle sebe.

Ealia by to asi nepřiznala, ale byla za přestávku ráda. Pomalu ztrácela dech a potřebovala se napít a taky něco málo sníst.

„V pořádku?" Trhla sebou, ale když se vzpamatovala z počátečního šoku, přikývla.

„Samozřejmě." Jenel se usadil kousek od ní a přitom stále držel uzdu svého temně černého hřebce. Ealie hlavou bleskla vzpomínka na nedávnou noc a rychle zatřásla hlavou, aby se jí zbavila. Stále si nebyla jistá jestli by se měla zlobit nebo ne a tyhle rozporuplné pocity teď opravdu nepotřebovala.

„Je to jenom můj pocit, nebo tu něco nesedí?" Princ pozvedl obočí a když se na něj Ealia nechápavě zamračila, nenápadně ukázal na Erseu a Ziniëna.

Ti dva se od sebe už nějakou dobu ani nehnuli, vyměňovali si zvláštní pohledy a sledovali toho druhého, když si mysleli, že se nedívá.

„Je mi jí trochu líto. Kdyby se ten pitomec podíval trochu pozorněji, třeba by si všiml, že ho má ráda." Ealia nad jeho domněnkou zavrtěla hlavou. „Sázela bych na to, že to ví, jenom..." Zarazila se, protože její pozornost upoutal malý keřík kousek od nich.

Zamrkala a snažila se ujistit, jestli se jí to jen nezdá.

Malé, křehké lístečky barvy sněhu se pohupovaly v mírném vánku a obklopovaly temně rudé plody, velké jako Ealiina pěst. Bezmyšlenkovitě se pro jeden natáhla a rychle do něj kousla. Skoro se bála, že se jí rozplyne v ruce.

Slupka, která byla tvrdá, ale přesto křehká, příjemně studila a ukrývala měkkou sladkou dužinu, připomínající svou chutí lesní plody.

To, že jí po bradě teče trocha šťávy si uvědomila, až když se princ rozesmál.

„Cho che děhe?" zamumlala s plnou pusou a způsobila tak Jenelovi další záchvat smíchu.

„Takhle spokojenou a nadšenou jsem tě snad ještě neviděl. Co to je?" Znovu se rozesmál a chvíli trvalo, než se trochu uklidnil.

„Ledové plody. Moje... Nejoblíbenější jídlo," přiznala Ealia a jeden mu podala. Sladká chuť ovoce jí vracela do dob, kdy už byla trochu starší a spolu s Enëou a Nëalem procestovala celou Apaeru. Jeden den se zastavili i na trzích v malém městečku pod skalami. Doteď si pamatovala, jak se nad nimi skály tyčily jako všemocné královny a oni v jejich stínu jedli ukradené ledové plody.

Jenel zavrtěl hlavou, ale opatrně ochutnal. Hned v ten okamžik překvapeně vytřeštil oči.

„U všech bohů, nic lepšího jsem nikdy nej..." Zbytek toho, co chtěl říct se ztratil někde v propasti zapomnění, protože Nasine natáhl svůj dlouhý krk a sebral princi zbytek ovoce.

Tentokrát se rozesmála Ealia. A poprvé za dlouhou dobu se smála upřímně. Bylo jí dobře.

Utrhla pár dalších plodů a hodila je do sedlové brašny. Určitě se budou hodit.

„Jdeme!" Foxannein hlas prořízl chlad kolem a Ealia s Jenelem se stejně jako zbytek skupiny zvedli.

Už je čekal jenom kousek. Poslední sráz.

Při sestupu dávala Ealia pozor na sebe i na Marei, ale i tak jí vždycky ze soustředění vytrhnul konec Foxanneiny rudé šály, zářící na sněhu jako krev.

Neměla tu lišku ráda, stejně jako neměla ráda jejího vlka a už vůbec neměla ráda to tajemství, které ji a Neavu očividně spojovalo. Nevěřila jí.

„Myslím, že není dvakrát moudré uvažovat o tom, že zabijete naši průvodkyni ve spánku, drahá hraběnko." Princ promluvil přímo vedle jejího ucha a ona se ho dnes už podruhé neuvěřitelně lekla.

„Říká se, že když se necháš tam snadno vyděsit, nemáš klid v duši," poznamenal Jenel a ona nad tím jenom zavrtěla hlavou.

„Řekni mi, drahý princi, kdo dnes klid v duši má."