Maska hraběnky

30.

Koně stáli osedlaní na nádvoří a neklidně přešlapovali. Všude se to hemžilo služebnými a vojáky. Přípravy byly u konce a všichni se ze všech sil snažili, aby se nic nepokazilo.

Ealie jich bylo skoro líto. Seděla v kalhotách z pevné látky a ve volné, ale teplé košili na nízké zíďce a pozorovala je. Ty přípravy a k čemu? Princ se z téhle výpravy stejně nevrátí, rozhodně ne živý.

Přitáhla si plášť blíž k tělu.

Mraky hromadící se na šedém nebi slibovaly příchod deště, slunce se už od včerejška schovávalo, jako by nechtělo být svědky toho, co se stane.

Na rameni se jí usadil havran.

Dřív sebou Ealia vždy trhla, protože nečekaná váha ptačího těla, která se jí snesla z ničeho nic na rameno dokázala opravdu vyvést z míry. Trvalo několik týdnů, než si zvykla.

Ealia nepřítomně pohladila Roru po temném peří a seskočila ze svého místa na prašnou zem.

Marei měla k sedlu připnuté brašny naplněné jídlem, pár kusy oblečení a nemalým množstvím dýk a nožů.

Ealia chvíli přemýšlela o tom, že by Arena přesvědčila, aby jí dal na cestu jiného koně, ale nakonec to s klisnou zkusila a doufala, že nebude zklamaná.

Z hradu se mezi množstvím dalších lidí objevil princ Jenel v doprovodu několika vojáků.

Ealia měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Díky lehkým plátěným kalhotám mu bude za chvíli zima a ani bílá košile prošitá zlatou nití moc nepomůže. Jediné co vypadalo alespoň trochu slibně byl tmavě hnědý plášť s kožešinou kolem krku.

Princ byl jako vždy dokonale upravený a prohlížel si služebnictvo povýšeným pohledem. Dost pravděpodobně si ani neuvědomoval, co všechno po něj ti lidé dělají a považoval to za naprosto normální.

Ealii se už zase začínala zmocňovat zlost a ona se pokoušela uklidnit tím, že tohle namyšlené princátko brzy zabije.

Ano, byl to dobrý posluchač a za ty hodiny elfského jazyka stihla zjistit, že umí být taky... Méně nesnesitelný, ale šlo spíš o krátké okamžiky. Ty chvilky by přirovnala ke kamínkům obklopeným skalami.

„Teie." Spěšně se uklonila a změřila si pohledem pětici mužů, kteří pojedou s nimi.

Okamžitě pochopila, proč o ně Aren může přijít.

Stařec si jí prohlížel stejně zkoumavým pohledem, jako ona jeho. Docela mladý zrzek s jizvou přes levé oko jí nevěnoval žádnou pozornost a tvářil se, že tam vůbec není. Černovlasý muž s vlčím zubem kolem krku si prokřupával kloubky prstů. Blonďák s lukem přes rameno se tvářil tak chladně a ledově, že jí připomněl Arena a muž se světle hnědými vlasy nakláněl hlavu na stranu a zatímco Ealii si vůbec nevšímal, upíral pohled na Roru sedící jí na rameni.

Chvíli přemýšlela, jestli to Aren doopravdy myslí vážně, ale nakonec jen s povzdechem nasedla na koně.

To bude dlouhá cesta.

A měla pravdu. Vážně to byla dlouhá cesta.

Princ buď nedokázal udržet koně v klidu, nebo ho udržoval v klidu až moc, takže museli každou chvíli zastavovat.

Rora to s nimi po chvíli vzdala, vznesla se a sledovala jejich malou a dost zvláštní skupinku z oblohy.

Ealia už dávno přestala počítat všechny sprosté elfské výrazy, které dnes použila. Měla pocit, že usne.

Prosila všechny bohy, aby tahle cesta co nejrychleji skončila. Představovala si to o dost jinak. Byla tak ráda, že může konečně začít něco dělat a jenom nesedět na hradě, ale už teď jí bylo jasné, že i ten hrad by byl lepší, než tohle.

***

Zdálo se to jako věčnost, než se konečně zastavili na jedné lesní mýtině poblíž potoku, aby přespali.

Zrzek vrchního velitele Arena z duše nenáviděl a to ještě před tím, než ho poslal na tuhle příšernou výpravu, aby chránil to neschopné princátko.

Faktem bylo, že by mnohem radši strávil dva měsíce v žaláři - klidně i bez jídla - než být tady. A aby mu Aren ještě o trochu zlepšil den, výpravu vedla tahle zkřehlá hraběnka, která rozhodně nemohla být o moc lepší, než princátko.

Seskočil ze svého hnědého hřebce a nechal ho se po dlouhé cestě napít.

Všichni vojáci sundali ze sedel vaky a začali se stavbou stanu. To bylo další úžasnou věcí na úžasné výpravě.

Jenel musí mít královskou péči i tady, uprostřed lesů.

Hlasitě zaklel a přemýšlel, jestli by neměl udělat to, co umí ze všeho nejlépe - vzepřít se rozkazu a zmizet, konec konců, neudělal by to poprvé.

Muž ve středních letech se světle hnědými hlasy a strništěm na bradě - Sokol - šel beze slova rozdělat oheň.

Nakonec ze sedlových brašen vytáhli jídlo, posedali si kolem ohniště a v tichosti si užívali praskání plamenů a pohled na noční oblohu, na které zářily tisíce hvězd a tři měsíce.

Zrzek si nemohl pomoct a koutkem oka sledoval prince Jenela, jak se znechuceným výrazem ukusuje z chlebové placky a sušeného masa.

„Půjdu spát." Oznámil, oprášil si plášť a odebral se do svého stanu.

Zrzek potlačil úšklebek a zrak přesměroval na hraběnku.

Opírala se o kmen mohutného stromu a on v její nečitelné tváři přeci jenom spatřil pocit spokojenosti. Naznačovaly ho jemně zvednuté koutky rtů.

„Myslím, že by bylo dobré, kdybych se konečně dozvěděla vaše jména." Z ničeho nic obrátila svou pozornost na pět vojáků.

První odpověděl Stařec, následoval ho vysoký, černovlasý voják s nevyzpytatelným výrazem - Tesák. Potom Sokol a nakonec se představil i bývalý vrchní velitel, který od začátku cesty neřekl ani slovo - Hrot.

„A ty?" Zrzek neodpověděl, k čemu by jí bylo jeho jméno?

„Moje jméno je vám k ničemu... Hraběnko." Poslední slovo vyslovil pečlivě a s náležitým posměchem.

„No, pokud nechceš, abych ti zbytek cesty říkala třeba ‚Jizvoočko', nebo jinou podobnou přezdívkou..." Zbytek věty nedokončila, ale on si ho dokázal domyslet.

„Zrzek."

„Akerea." Odvětila. „Tady v lese nejde o tituly, takže budu ráda, když si tu ‚Hraběnku' necháte až na hrad... Všichni. A měli bychom jít spát, zítra vyrážíme brzy. Někdo, kdo si vezme první hlídku? Pokud ne, klidně to udělám." Přitáhla si svůj hnědý plášť blíž k tělu.

„Já to udělám." Zrzek stejně nebyl unavený. Jak by taky mohl, když měl celou cestu pocit, že usne v sedle, jak postupovali pomalu?

Čekal, že se Akerea zvedne a půjde do stanu k princi, ale ona se sesunula na zem, přitiskla si skrčené nohy k tělu, aby udržela co nejvíc tepla a za chvíli usnula.