Maska hraběnky

33.

Vítr zpíval a na nebi se hromadily temné mraky, slunce se už několik dní ani neukázalo a tohle počasí dokonale vystihovalo Ealiinu náladu.

To všechno ji pomalu začínalo nudit. Potřebovala s tím vším trochu hnout, protože takhle se jí zdál klidný život v chatce někde v Divokých horách na tisíce let vzdálený.

Ráno se vrátila Rora se vzkazem od Arena, na kterém stálo jediné: Můžeš začít.

Už když viděla v dálce skály, v hlavě se jí začínal rodit plán, který během dne dovedla k dokonalosti.

Všechno bylo připravené a stačilo jediné.

„Měli bychom přespat v jedné z těch jeskyní, vypadá to, že bude pršet a lepší místo už dnes nenajdeme." Za tu dobu, co spolu cestovali se jí ostatní naučili docela věřit a přijali ji mezi sebe, což se jí opravdu hodilo.

„Akerea má pravdu, tahle vypadá dobře." Hrot je zavedl do větší jeskyně, kde sice byla zima, ale poměrně sucho a dost prostoru, takže nikdo nic nenamítal.

Sokol odsedlal koně (A přitom pořád koutkem oka sledoval Roru, tak, jako celou cestu.), Stařec s Hrotem rozdělali oheň a Tesák rozdělil jídlo.

Za chvíli už seděla u ohniště společně s Jenelem a pěti vojáky. Rora netrpělivě přešlapovala na jejím rameni. Ealia by přísahala, že její neklid cítila.

Oheň plápolal a nad ním se vařil kotlík polévky.

Ealia se zvedla a polévkou zamíchala. Oproti jídlu na hradě to bylo úplně něco jiného, ale vojáci si nestěžovali a Jenel byl radši ticho.

Teď se Ealie hodila ta malá lahvička, kterou dostala od Hraběte. Ona sama hlad neměla, takže to, že nakapala do polévka uspávací odvar jí vůbec nevadilo.

Všichni jedli – až na Ealiu, ta se vymluvila, že jí není dobře – v tichosti a netrvalo to dlouho, postupně se všichni propadli do sladkého, bezesného, temného a ze všeho nejvíc, hlubokého spánku.

Trvalo dlouho, než Ealia usoudila, že se ani jeden z nich do zítřejšího rána nevzbudí.

Potichu vstala a přešla ke Starci, který ležel nejblíže vstupu do jeskyně. Moc dobře si všimla jeho podezíravých pohledů a otázek a přesně to rozhodně nepotřebovala.

Byl těžký a dotáhnout ho ke vstupu do jeskyně a následně i ke srázu rozhodně nebylo tím nejlehčím, co Ealia kdy udělala.

Vítr pořád kvílel a z nebe se spustily provazce deště. To se Ealie nelíbilo. Pokud její plášť do rána neuschne nebude problém zjistit, proč zmizel jeden z jejich druhů.

„Tak, ať to máme za sebou." Zamumlala a vší silou se opřela do spícího těla. Voják spadl ze srázu, padal dlouho a Ealia ho za chvíli ztratila z dohledu.

Šance, že by pád z takové výšky přežil byla skoro nulová.

Ani ráno nepřestalo pršet a vypadalo to, jako by obloha plakala nad smrtí jednoho vojáka.

Ealia zůstala celou noc vzhůru a udržovala oheň, aby její plášť uschnul, až k ránu jí došlo, že i nevyhaslé ohniště bude podezřelé, takže to radši nechala být a lehla si vedle Zrzka.

Když se probudil, předstírala, že spí, vstala, až když s ní i s ostatními zatřásl a začal shánět Starce.

Ealia byla dost dobrá herečka na to, aby na sobě nedala nic znát, ale sama sebe překvapila, když se jí podařil strach zahrát tak dobře.

"Jeho věci jsou tady, kůň taky, tak kde je?" Jenel Zrzka jenom vyděšeně a překvapeně sledoval, jako by se bál, že beze slova zmizí, stejně, jako Stařec.

"Tady se zachytil kus jeho pláště." Hrot držel kousek hnědé látky a nedůvěřivě si je měřil.

"Stařec rád chodí na noční procházky, asi uklouznul a spadnul dolů ze srázu." Zamumlal Tesák a dál se tvářil úplně nezůčastněně, jako jediný z nich na sobě nedal znát ani známku strachu. To Ealie ulehčilo práci, kdyby někdo někoho podezíral, vina padne na něj.