Maska hraběnky

35.

"Jak to myslíš, že si tě lord Crelen vezme?" Aren rozhodil rukama a v kruzích přecházel po malé místnosti.

Iris si povzdechla. Vážně nečekala, že skončí v domku vrchního velitele a bude mu vyprávět o svojí svatbě. Možná prostě doufala, že se tomu všemu vyhne, hraběnka nad ní podrží ochranou ruku a lord s tím nebude moct nic dělat. A ona bude volná a žádná svatba se konat nebude. To by se jí líbilo.

"Přesně tak, jak to říkám. Ten obchodník, u kterého jsem sloužila neměl nejlepší rok, takže mě za pár zlaťáků slíbil Crelenovi. Sázel na to, že když jsem víla, budu se mu líbit a vypadá to, že se nespletl. Byla to jen otázka času a teď jsem tady a lord je tady taky a Akerea tady není..." Složila hlavu do dlaní. Na tvářích cítila mokro. Ani si nevšimla, kdy začla plakat, ale slzy tady najednou byly a ona s nimi nemohla nic dělat.

Vzlykla. Neměla nic proti životu na hradě a sloužení hraběnce, ale zrovna teď by si přála být hluboko v lesích obklopená vysokými stromy. Pamatovala si ten pocit z doby, kdy byla malá. Jen nejasně, ale I tak to bylo to nejkrásnější, co kdy zažila. Svoboda.

Úplně nečekaně ji sevřely silné paže. Aren ji pevně objal a ona mu objetí okamžitě oplatila. Najednou se cítila dokonale v bezpečí.

"Vyřešíme to, dobře? Jen žadný slzy." Sevřel jí ještě pevněji a ona přikývla.

"Děkuju." Trochu se odtáhla a dřív, než stačila něco udělat, Aren jí jemně setřel slzy z tváří.

"Nemáš za co děkovat." Trochu se pousmál. Nedělal to často - vlastně skoro vůbec -, ale když se usmál, bylo to upřímné a krásné. Iris si přála, vidět úsměv na jeho tváři už navždy.

"Jestli chceš, běž se umýt."

"Nemám s sebou žádné věci na spaní." Došlo jí a tváře se jí zbarvily do červena.

"Půjč si nějakou mojí košili. Musím jít něco zařídit." Zamumlal a s tichým klapnutím se za ním zavřely dveře. Moc dobře věděl, jak by měl tu věc řešit a taky věděl s kým.

Hrabě měl nějakou zvláštní schopnost objevit se vždycky, když ho Aren potřeboval, takže to, že na něj narazil jen pár ulic od hradu ho vůbec nepřekvapilo.

"Hrabě." Uklonil se.

"Arene." Ta zlato-bílá maska mu naháněla docela strach už jen kvůli tomu, že nikdy nevěděl, jak se hrabě tváří. "Proč si za mnou přišel?"

"Chtěl bych vás požádal o laskavost." Po celém těle mu naskočila husí kůže, protože se bál, co na to Hrabě řekne. Ještě nikdy ho o nic nepožádal, neptal se, prostě jenom poslouchal rozkazy.

Čekal všechno od hněvu až po boj, ale rozhodně ne ten klidný a vyrovnaný tón, kterým Hrabě promluvil. "Samozřejmě, sloužíš mi dlouho a oddaně, řekni si o co chceš."

Aren nemusel přemýšlet, on sám nepotřeboval vůbec nic. "Chtěl bych, aby si Iris nemusela vzít Lorda Crelena." Zamumlal.

"Ano, ta malá víla. Je kouzelná, že?" Hrabě pokýval hlavou. "Uvidím, co se s tím dá dělat. Vypadá to, že ti na ní záleží."

"Asi ano." V té chvíli Aren netušil, že přiznat Hraběti jakýkoliv cit, který k víle choval byla naprostá hloupost.

Hrabě zahalen v černém plášti už nic dalšího neřekl a se zašustěním látky se vytratil zpět do noci.

Aren si oddechl, hrudník se mu uvolnil, jako by snad v blízkosti Hraběte zadržoval dech.

Vrátil se zpět do svého malého domku poblíž kasáren.

Iris už byla umytá a v jeho plátěných kolhotách a dlouhé košili, která jí dosahovala až ke kolenům seděla na posteli.

Trochu sebou trhla, když otevřel dveře, ale hned se zase uklidnila.

Křídla měla pod bílou látkou složená a Arenovi neuniklo, že jsou stále obalená jemnými nitkami připomínající pavučinu.

Neměl chuť bavit se stále o Crelenovi nebo jiných podobných starostech - třeba o tom, že vzkaz, který mu ráno přišel od Ealii byl tak zvláštní a nesmyslný že ho radši okamžitě spálil.

"Jak jsou na tom tvoje křídla?" Ve skutečnosti ho to vážně zajímalo. Stále měl v živé paměti chvíli, kdy jí křídla mazal léčivou mastí a cítil všechny ty křehké, polámané kostičky.

"Pomalu se uzdravují." Nové téma k hovoru přijala pomalu s otevřenou náručí, ani ona už nechtěla řešit problémy, které se jí v podobě děsivých stínů lepily na paty.

"Co přesně to tvoje 'pomalu se uzdravují' znamená? Budeš ještě někdy létat?"

"Nepamatuju si, že bych to někdy vůbec dělala." V tu chvíli viděl Aren poprvé v jejích očích ten nekonečný smutek nad ztrátou lesů, svých družek a svobody. A věděl, že ty roky už jí nikdo nikdy nevrátí. Ani on. Ani kdyby se sebevíc snažil.