Maska hraběnky

12. - Minulost

Dírami ze střechy se do rozpadajícího se domu dostávaly ledové dešťové kapky a ty se společně se zimou zakusovaly sourozencům ležícím na zemi do kůže.

Byli unavení, vyčerpaní, hladoví a Enëa - nejstarší z nich - se v horečce choulila do svého pláště.

Tenhle měsíc nebyl dobrý. Nebyli mezi nejznámějšími zabijáky ve městě, takže jim zůstalo jen pár posledních zlatek a to bylo všechno.

„Musíme s tím něco dělat." Nëal se zvedl ze země a popadl starý Enëin plášť, který si přehodil přes ramena.

„Zůstaň tady!" Ealia ho chytla za ruku a pokusila se ho zadržet. Sestra by ji zabila, kdyby ho nechala jít.

„Ne! Podívej se na ní! Zemře na podchlazení a horečku! Nemůžeme ji takhle nechat! Ona by pro nás udělala to samé, pokud máš dost odvahy, pojď se mnou." Hodil jí její vlastní plášť a ona ho ve vzduchu chytila.

„Dobře." Přikývla a předala mu dvě dýky. „Co máš v plánu?"

„Nebude se ti to líbit." Připnul si dýky k opasku a kápi přehodil přes hlavu. Byl ještě dítě, stejně jako ona a tenhle jeho tón se jí vůbec nezamlouval.

„Co?"

„Uvidíš,ale doufám, že si z těch Enëiných lekcí boje něco pamatuješ, protože je budeme potřebovat." Společně opustili starý dům a spěchali cestou do míst, které Ealia neznala.

Nëal otevřel dveře, skryté za zapáchající kupou odpadu a vstoupil dovnitř. Držela se mu těsně v patách a postupovala temnou chodbou.

Kolem se o zeď opírali opilci, násilníci a známí vrazi, většinou v rukou drželi nože a dýky.

Ealie se napnuly všechny svaly v těle a sama sevřela rukojeť dýky. Nëal pokračoval a zastavil až v potemnělé místnosti s obrovským stolem, u kterého několik mohutných mužů hrálo karty.

Teď utichl veškerý hluk a všechna pozornost se soustředila na ně.

„Nesnášíme cizince." Ealia sebou trhla a upřela pohled na snad největšího muže, kterého kdy viděla. Přes tvář se mu do kříže táhly dvě široké jizvy, svalnaté ruce by možná dokázaly rozdrtit zeď a oni ho zřejmě naštvali.

„My víme." Ušklíbl se Nëal a Ealia ho šťouchla do boku.

„Co to děláš?" zašeptala.

„Snažím se ho vyprovokovat." Hlas se mu trochu třásl, ale skvěle to skrýval. Takhle ho jeho sestra neznala.

„Mám dojem, že se ti to daří." Potichu vytáhla svojí dýku a ruku nechala schovanou pod pláštěm.

„Tak proč jste tady?!" Jeho hlas zněl jako hřmění.

„Přišli jsme tě zabít." Nëal přivřel oči a svíčky na stěnách mu na tvář házely stíny, takže vypadal opravdu děsivě.

Muž se rozesmál. Ealia se nedivila, jak by taky někoho tak obrovského mohl zabít malý dvanáctiletý kluk, který neuměl pořádně zacházet s dýkou a jeho o rok starší sestra?

„Tak to jste přišli na svůj vlastní pohřeb." Ani se neobtěžoval vytasit těžký meč u svého boku a zaútočil pěstmi. Nëal to nečekal a dostal by ránu přímo do obličeje, kdyby ho Ealia neodstrčila a sama nedostala ránu do boku.

Nëal toho využil, rychle se dostal ze šoku a zaútočil dýkou na mužovu nohu, ale rychle ho chytil jeden z těch, kteří dřív seděli u stolu a teď je v kruhu obklopili. Začínali uzavírat sázky.