Maska hraběnky

27.

Dveře se tiše zavřely, což ji vytrhlo z bezesného spánku. Sakra. Spala až moc tvrdě, někdo jí klidně mohl bodnout dýku do srdce a ona by si toho ani nevšimla.

Zamrkala a zjistila, že jediné, co osvětluje její komnatu jsou plameny v krbu. A v tom krbu něco bylo, hořelo to a rozpadalo se to v popel.

Spustila nohy na ledově chladnou podlahu a přešla ke krbu. Kousek textu na hořícím pergamenu se dal ještě dobře přečíst.

Odsuzujeme Ealiu Natae...

Vzduch se jí zastavil v hrdle a ona tomu nedokázala uvěřit. O jeden rozsudek méně.

Sice jí trochu děsilo, že jí Hrabě sleduje snad na každém kroku, ale dodržel slovo a to bylo důležité. Dodržel to, co slíbil.

Spálil ten proklatý rozsudek jenom kvůli tomu, že splnila rozkaz. Nevěděla, jestli to měl v plánu, ale rázem jí to motivovalo k ještě větší práci. Větší poslušnosti. Rychlosti a preciznosti.

Tohle bude její nejtěžší úkol a ona ho splní, jak nejlépe bude moct. Jen jeden jediný princ stojí mezi ní a naprostou svobodou, kdy bude žít beze strachu, že si pro ní jednou přijdou vojáci a král jí nechá popravit.

Rychle se oblékla, zavázala stužku masky a vyrazila s několika mapami, knihami, pergameny (popsanými i nepopsanými) a brky do princovy komnaty. Pořád ho ještě neměla ráda, protože až na chvíle, kdy uchváceně poslouchal působil namyšleně a arogantně a už několikrát se jí stalo, že jí dal rozkaz a očekával, že ho okamžitě a bez řečí splní.

„Teie." Spěšně se uklonila a odložila všechny ty věci na stůl.

Dřív elfský jazyk vůbec nepoužívala. Nechtěla u ostatních ještě umocňovat dojem, že je ‚kříženka'. Teď jí ale ta slova splývala ze rtů zcela přirozeně a v hovoru s jinými lidmi se musela hlídat, aby mluvila obecným lidským jazykem.

„Spěcháte, Hraběnko?" Trhla sebou a zvedla hlavu.

„Ne." Připravila inkoust. „Proč myslíte?"

„Zdáte se dnes trochu roztěkaná." Poznamenal a pohodlněji se opřel do židle.

„Ne, to jenom, že.... Máme spoustu práce." Otevřela jednu z tenkých starých knih. Stránky byly zažloutlé a na nějakých místech potrhané a prožrané od všemožného hmyzu. K účelu ale posloužila dokonale.

Dějiny Magické války v elfském jazyce.

Věděla, že král by asi nebyl moc nadšený, že jeho syna učí zrovna tohle, ale když našla knihu v obrovské knihovně, prostě si nemohla pomoct. Chtěla princi připomenout, kdo je jeho otec a co si o něm ostatní myslí.

Písmena na stránkách byla přesně taková, jaká ho posledních pár dní učila. Nádherná, ladná a elegantní, přesně jako bytosti, které tuto knihu napsaly.

„Co je to?" Zeptal se princ podezíravě, jako by snad nikdy v životě neviděl knihu.

„Kniha psaná v elfském jazyce. Není tak stará, jak vypadá." Pokrčila rameny a ukázala na krátký odstavec.

„Je to útržek vojenské zprávy jedné elfské velitelky, myslím, že tohle už byste mohl přečíst." Přeceňovala ho a dobře to věděla, ale už se potřebovala nějak posunout.

Jenelovi stačilo se do papíru podívat jednou a pochopil, že tohle opravdu nedokáže a nemá ani smysl se o to snažit.

„Hraběno, přečtěte to vy." Ealia nečekala na ‚prosím', protože věděla, že toho se jednoduše nedočká.

„Je to špatně čitelné, protože o knihy ve vaší knihovně se moc lidí nestará." Zamumlala, ale pustila se do čtení. Číst něco v elfštině a během toho to ještě překládat do lidského jazyka bylo těžší, než čekala, ale nehodlala to dát najevo.

„Dnešní ráno mi bylo oznámeno, že nás pravděpodobně napadli lesní elfové. Je to početný národ a v bojích zkušený, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsou tak zákeřní. Zabili naší hlídku a sebrali zásoby. Přišla jsem o deset mužů." Ealia už teď věděla, že to rozhodně nebyli lesní elfové.

„Udělali to lesní? O tomhle jsem ještě neslyšel." Ealia zvedla hlavu od knihy. „Ne. Udělali to lidští vojáci na přímý rozkaz krále."

MASKA MÁ 1K PŘEČTENÍ! Když jsem to zjistila, byla jsem strašně šťastná, protože jsem to nečekala a hrozně mě to potěšilo, takže strašně moc děkuju, jste úžasní a motivujete mě k další práci. :)