Maska hraběnky

69.

Morin trpěla neuvěřitelnou bolestí. Cítila se, jako by ji led dusil a pohlcoval celé její tělo. Páteř měla ztuhlou a nohu v křeči.

Zatínala zuby a na dlaních už měla krvavé půlměsíčky od toho, jak k nim tiskla nehty.

Navzdory všemu seděla vzpřímeně a nedávala na sobě nic znát. Nesměla ukázat slabost. Protože kdyby ano, všechno by se zhroutilo.

Bolest jí ale začínala zatemňovat mysl, takže se rozhodla udělat cokoliv, aby na ni zapomněla. Aby nemyslela na skály a pád a zlomené kosti.

„Teore?!" Muž přišel téměř okamžitě. Vynořil se ze stínů jejího trůnu a pokorně se uklonil.

„Má královno."

„Pověz mi, Teore, jak se má náš host?"

„Řekl bych, že velmi chladně, paní." V očích se mu blýskla krutá radost.

Morin pomalu vstala. Všichni si obvykle mysleli, že to dělá kvůli dramatičnosti, kvůli tomu, aby ukázala, že ona má času dost - možná celou věčnost. Skutečnost ovšem byla taková, že udělat jakýkoliv rychlejší pohyb pro ni znamenalo obrovský problém.

V zádech jí několikrát luplo a ona se ze všech sil snažila udržet rovnováhu na noze, která byla v pořádku.

Když sešla schody, připadalo jí, že je těžkopádná a veškerá její elegace, o kterou se obvykle tvrdě snažila, byla pryč.

„Ráda bych Vojáčka navštívila." Poznamenala a počkala, až Teor dojde k ní a nabídne jí rámě.

„Jistě, královno."

Nechala se vést spletitou sítí chodeb vytesaných do ledu i do skály. Cestu osvětlovaly pouze drobné plamínky pochodní, které se tu vyskytovaly jen zřídka, aby se celý její chladný svět nerozpustil.

Byla to už spousta let od doby, kdy zažila opravdové teplo. Slunce a oceán. Vítr vonící jako sůl a vzdálené kraje.

Zatřásla hlavou, aby se tak zbavila nechtěných vzpomínek a sestupila po posledním točitém schodišti.

Bryen seděl na konci svojí cely a byl úplně zabalený do těžkého pláště z teplé kožešiny.

Morin se ušklíbla a otevřela.

„Najednou jsem dostala chuť, vyslechnout, kvůli čemu jsi sem přišel, Vojáčku."

Trochu upravila sukni svých honosných šatů a usadila se na zem hned vedle něj. Teor pozvedl obočí, ale nic k tomu neřekl, byl si moc dobře vědom svojí pozice. Netušil, že jeho královna si chce hrát. Chce prozkoumat myšlení toho malého človíčka v jejím vězení.

Když Morin ucítila chladný dotek ledu na svojí levé noze, mimoděk se otřásla a doufala, že si toho nikdo nevšiml.

Bryen zvedl hlavu a Morin měla příležitost, pozorně si prohlédnout jeho oči. Byly tmavě šedé s černými tečkami a připomínaly prach a saze.

Rty měl promodralé a pleť bledou. Pobyt v její ledové pevnosti mu očividně neprospíval.

Bryen se několikrát pokusil promluvit, ale povedlo se mu to až potřetí. I tak se mu hlas třásl a rty měl úplně ztuhlé.

„M-můj p-p-pán... Můj pán.. Má n-nabídku."

„Co by mi asi tak tvůj pán mohl nabídnout, hmm? Je to nerozumný muž nad hrobem a za své činy by zasloužil oprátku. Chce mě zaplést do svých válek? Chce, aby moji vojáci bojovali pod jeho vlajkou? Pošetilost.

K čemu by mi to bylo? Můj lid žije tady. Máme svůj domov a máme svůj klid. Nepotřebujeme se dostat do boje s celou Apaerou. Tvůj pán by si měl uvědomit, že svůj boj nevyhraje. Zrádci sílí a on to až moc dlouho přehlížel."

„Ř-říká... Prý potřebujeme t-t-tajnou zbraň." Bryen si přitiskl nohy blíž k tělu a doufal, že tak zachová o trochu více tepla. Vedle královny mu totiž přišlo, jako by se ještě ochladilo. Před ní by se zimou třáslo snad i slunce.

„A já mám být jeho zbraní, Vojáčku? Ví vůbec, co dokážu? Jsem mnohem starší než on. Viděla jsem království vzkvétat i upadat, viděla jsem umírat krále, královny i celá vojska, viděla jsem zradu a lež. Viděla jsem Apaeru, když byla ještě úplně jiná. A víš co?

Tady a teď je mi nejlépe. Neexistuje nic, co bys mi mohl nabídnout, za účast v tak velké válce, jaká přichází." Natáhla ruku a Teor, který do té doby stál u dvěří, jí okamžitě přispěchal na pomoc.

Vstala, opášila si z dlouhé sukně pár úlomků ledu a otočila se k odchodu.

„Nabízí... Nabízí c-celé Ledové p-pustiny."

Morin se ohlédla a změřila si Bryena zkoumavým pohledem.

„Nemůže mi nabídnou to, co mu nepatří, Vojáčku. Měl by si to zapamatovat. Už jednou tu chybu udělal a jaké to mělo následky. O pustiny nestojím. Ty patří jiným a já nemám nejmenší chuť si s těmi silami zahrávat."

Udělala jeden krok, ale potom ji napadlo ještě něco. Proč nezpříjemnit jejímu hostu pobyt ještě o trochu víc?

„Vojáčku? Půjč mi svůj plášť."