Maska hraběnky

52.

To ráno bylo oproti předchozím dost chladné. Cáry mlhy se povalovaly ve vzduchu jako přízračné závoje, rosa svou třpytivostí připomínala slzy a všude kolem se vznášela vůně deště. Slunce se skrývalo za hutnými tmavými mraky a větve stromů se pohupovaly ve studeném větru.
Rora seděla na stromě a zvědavě nakláněla hlavu ke straně, jako by snad přemýšlela, co přesně má její paní a zrzavý voják v plánu.

Ealia byla vzhůru. I když se snažila celou noc usnout, hlavou se jí proháněly bolestivé vzpomínky a temné myšlenky. Nejradši by se na všechno tohle okamžitě vykašlala.

Plán probrala se Zrzkem několikrát a podařilo se jim všechno domyslet do nejmenších podrobností. Mělo by to vyjít. Bylo to naplánované téměř dokonale. I tak, ale věděla nejméně o pěti problémech, které mohly nastat.

Ozval se výkřik. To bylo znamení pro ni.

Vyskočila ze svého místa pod stromem a rychle běžela k Zrzkovi. Princ se okamžitě probudil a následoval ji.

Kousla se do rtu a pomalu sevřela ruce v pěst. Klesla na kolena vedle vojáka.

Z rány na krku mu vytékaly pramínky světlé krve a barvily jeho košili a okolní zem do červena.

Ealia skrývala obdiv. Tohle byl jeho nápad. Rána na krku nebyla nijak hluboká a rozhodně nenarušila nic životné důležitého, ale pro neznalé oko, jako je to princovo, se mohla zdát smrtelná. Krev smíchal s vodou. Další skvělý krok. Bude to vypadat mnohem hůř, než jak to ve skutečnosti je.

Začal lapat po dechu pod náporem Ealiiných schopností. Jí se na čele objevovaly první krůpěje potu a bolest jí pomalu ovládala celé tělo.

„Já... Oni..." chraptěl Zrzek a ukazoval pozvednutou rukou na něco v dálce.

Princ se horečnatě snažil zastavit krvácení. Ealia v jeho výrazu poznala obrovský strach.
„Co se stalo?" Znovu o trochu snížila tep jeho srdce. Zrzek pomalu upadal do bezvědomí. Víčka mu klesala, tep se zpomaloval.

„Napadli... Nás... Jsou... Tady... Pořád tady..." Zavřel oči a ztratil vědomí.

Ealia slyšela jeho srdce v hlavě, ale i tak mu sáhla na krk. Tep byl slabý, ale byl tam. Jenže to princ nesměl vědět.

Po tvářích jí stékaly slzy. Vypadalo to, že pláče kvůli smutku, ale ve skutečnosti to byly slzy námahy, únavy, bolesti a nekonečného vyčerpání. A možná taky slzy špatných vzpomínek a temnoty obklopující její duši.

„Musíme jít! Říká, že nás někdo napadl. Musíme okamžitě zmizet!" Trochu se zapotácela, když vstávala, ale vytáhla s sebou na nohy i prince.

Nelhala, museli rychle vypadnout, protože Zrzek v tomhle stavu dlouho nepřežije.

"Ne! Třeba ho můžeme zachránit!" Ealia snad ještě nikdy neviděla někoho tak histerického. Viděla, že se princ celý třese a po tvářích mu stékaly slzy.

"Nemůžeme! Je mrtvý, teie! Mrtvý!" Snažila se znít zoufale, což v té chvíli ani nebylo nic těžkého, protože byla slabší a slabší. A Zrzkův život visel jenom na tenkém vlásku. Za chvíli už může být její tvrzení pravdivé. Pokud se to rychle nevyřeší, Zrzek bude mrtvý.

"Tak ho musíme pohřbít. Je to voják. Zaslouží si náležitou poctu!"

"U všech bohů, pokud rychle nevypadneme... Pokud nevypadneme můžou zaútočit i na nás! V těhlech lesích se potulují... Potulují divoši, kterým jde jenom o naši krev!" Pomalu ztrácela vědomí a tlukot Zrzkova srdce, který slyšela v hlavě už skoro utichl.

"Ubráníme se jim. Nezaslouží si zůstat tady, uprostřed lesů. Musíme ho pohřbít... Musíme... Musíme..."

"Nemusíme nic! Chcete taky umřít? Chcete, aby v lese nezůstalo jedno tělo, ale tři? Neubráníme se! Nemůžu bojovat s takovou přesilou, ve které se divoši obvykle pohybují a vy mi nepomůžete, protože ještě nejste v boji dost... Dost... Dobrý..." Zapotácela se a doufala, že si toho princ ve svém momentálním stavu nevšiml.

"To chcete? Být mrtvý? Nedokončit výpravu?!"

"Ne," šeptl a poraženě sklonil hlavu.

"Myslela jsem si to. Okamžitě na koně. Myslím, že... Že jsem něco slyšela..."

A v tu chvíli bylo ticho. Žádný tlukot, žádný tlak v hlavě, žádné zvuky lesa. Jenom děsivé, mrtvé ticho.

Zrzkovo srdce se zastavilo.

Ealia padla na kolena a složila hlavu do dlaní. Bylo jí zle a měla pocit, že sama zemře.

Bože, zabila ho... Zabila Zrzka, i když mu slíbila...

Pokud ho dokázala zabít, dokáže ho taky přivést zpět. Určitě.

Zatnula ruce v pěst a silně se kousla do rtu. Myslela jenom na jeho žíly a jeho srdce. A na jeho krev, tmavou a horkou, která mu proudila tělem a udržovala ho naživu.

Myslela na to bušení, které se jí ozývalo v hlavě, když držela Zrzkův život ve svých rukách.

Nic. Nádech, výdech. Klid. Soustřeď se. Srdce, tělo, krev. Život.

Buch... Buch buch...

Úlevně si oddechla a až v té chvíli jí došlo, že na ní princ mluvil. Celou dobu.

"... Vám dobře? Jste v pořádku? Musíme jít, ne?" Pořád vypadal otřeseně, ale zdálo se, že tváří v tvář k jejímu zhroucení se sebral. Musel být silnější.

Určitě si musel myslet, že prostě nevydržela ten smutek a zhroutila se kvůli Zrzkově smrti. A vlastně to byla pravda.

"Jsem v pořádku. Má- máte pravdu, musíme jít," zamumlala a balancovala těsně na hraně s bezvědomím.

Snad ještě nikdy neosedlala koně tak rychle. Ruce se jí třásly, ale Marei stála klidně a když se Ealia vytáhla na její hřbet, okamžitě se rozběhla. Princ na svém černém hřebci je rychle následoval.

Ealia se naposledy zadívala na mýtinu, která se jim pomalu vzdalovala, zatímco se cvalem proplétali mezi stromy.

Sbohem, Jonathane. Nebyl jsi dobrý voják, ale jsi dobrý bratr a dobrý chlap. A taky jsi jeden z lidí, kteří přežili setkání se mnou. No... O chlup. Hodně štěstí. Zasloužíš si ho.

Pravý úkol právě začal. A ona byla připravená.

Za tuhle kapitolu chci hlavně hodně poděkovat Secret_Ella, která mi s ní opravdu moc pomohla. Díky.