Maska hraběnky

45.

Ealia seděla na zábradlí mostu a sledovala řeku pod sebou. Věděla, jak moc její sestra vodu nenáviděla, ale taky věděla, že i tenhle živel jí koluje v žilách. Vždycky byla u řeky ráda, avšak radši se vždycky držela dost daleko na to, aby se jí nemohla dotknout. Stejně, jako dnes.

„Má to, že sedíš sama při západu slunce na mostě nějakej důvod?" Zrzek vyskočil na zábradlí vedle ní. Ani sebou netrhla, protože ho slyšela přicházet.

„Kdy přesně jsme si my dva začali tykat?" Poslední paprsky slunce dopadaly na hladinu a vypadalo to, jako by byla plná drahokamů. Všechno kolem se barvilo do zlata a oranžova a ona od té krásy nemohla odtrhnout oči.

„Někdy postupem času, myslím. Zhruba v tý době, kdy jsem zjistil, že bys ty vlastně měla vykat mně, ne já tobě. Vojáci jsou přeci výš postavení, než vrazi, ne?" Houpal nohama a nezdálo se, že by se bál pádu. Možná naivně doufal, že by ho Ealia třeba chytila. „A nedopověděla jsi na otázku."

„I ti vojáci, kteří chtějí nahrát vlastní smrt, aby už nemuseli být součástí královy armády?"
„Víš moc dobře, proč to chci udělat," zašeptal a Ealia slyšela v jeho hlase únavu. Ne takovou, jakou by spravil spánek, byla to únava způsobená roky čekání a držení se naděje i přes všechno, co se stalo.

„Řekl jsi jedině to, že máš matku a sestru, ke kterým se chceš vrátit, nic víc." Slunce už bylo nízko. Obloha začínala pomalu temnět.

„Neřeknu víc, dokud se sám víc nedozvím," oznámil jí a stejně jako ona se zadíval na řeku.

„Kde je princ a Hrot?" zeptala se ve snaze odvést téma jinám.

„V hostinci. Princ měl hlad a Hrot nedobrovolně dělá chůvu. A nesnaž se to zamluvit, na to tě znám až moc dobře."

Ealia se suše zasmála. „Neznáš mě vůbec, vždyť ani nevíš, jak se vlastně jmenuju."

„Ty taky ne, jsme si kvit."

To Ealiu překvapilo. Konečně odtrhla zrak od vodní hladiny a přesunula pozornost k němu. Z takovéhle blízkosti viděla jizvu protínající leho levé obočí lépe než kdy jindy. „Ty se nejmenuješ Zrzek?"

„U všech bohů, samozřejmě, že ne. Pokud se někdo někdy bude jmenovat 'Zrzek', budu ho upřímně litovat." Rozesmál se.

„Jak se teda jmenuješ?" Ealia nevěděla, odkud se ta zvědavost bere, ale připisovala to tomu, že prostě celý svůj život měla lidi, na které se může spolehnout. Teď měla jenom sebe. Možná hledala někoho dalšího.

„Moje jméno za tvoje?" navrhnul a sledoval oblohu.

„Pokud ti řeknu svoje jméno, práskneš mě nejbližšímu strážnému a já skončím na šibenici... v lepším případě." Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech. Poslední dobou jí byla smrt blíž, než dřív.

„Myslíš, že se vzdám naděje na návrat domů jen proto, abych práskl jednu malou vražedkyni? Tak to seš mimo. Navíc už jsme si vzájemně párkrát zachránili život, proč to teď zahodit?"

„Jde o to, že nejsem zrovna malá vražedkyně. Pokud mě práskneš, je po mně." Měsíce vycházely a zahalily město přízračným bílým světlem.

„Neprásknu." Zvedla obočí a nevěřícně se ušklíbla. „Pokud mi nevěříš, můžeš potom klidně vzít moji hlavu a donýst jí jako dárek k narozeninám mojí sestře." Dodal a to Ealie stačilo. Myslel to vážně. Věděla, že to neudělá, na to měl svou rodinu až moc rád, poznala to podle toho tónu, jakým o nich mluvil. Byl stejný, jako když Ealia mluvila o Nëalovi a Enëe. (Ne, že by to dělala často.)