Maska hraběnky

48.

Zvonek nade dveřmi tiše zacinkal, když vešli dovnitř. Naproti nim byl průchod zakrytý kusem látky a zpoza něj se ozývalo bušení kladiva. Teplo z výhně bylo znatelné i tady a po chvilce měli všichni nutkání svléknout si pláště.

Na stěnách visely vystavené meče, luky, kopí a dýky, které se díky slunečním paprskům pronikajícím sem přes okno lehce leskly.

„Ach, slečna s dýkou a doprovod," rozesmál se kovář, kterého zřejmě přivolal zvonek a otřel si ruce do špinavého hadru.

„Můžu pomoct?"

Princ si obdivně prohlížel zbraně a Zrzek se z nějakého důvodu radši držel dál, takže odpověděla hraběnka.
„Hledáme meč tady pro," zaváhala nad oslovením, protože výprava byla v rámci možností tajná, „pro mého bratrance," oznámila nakonec a kovář jen pokýval hlavou.

„Máte nějaké přání, pane?" obratil se na prince.

„Ehm... Ne, ve zbraních se moc nevyznám. Nechám to na svojí sestřenici," neuniklo mu, že hraběnce trochu zacukaly koutky rtů i přes to, v jaké situaci se zrovna nacházeli.

„Chci dobrou zbraň, na ceně mi nezáleží. Musí být skvěle vyvážený a spíše lehčí. Budeme spoléhat na rychlost, ne na sílu." Kovář pozorně poslouchal a zdálo se, že ho hraběnka čím dál, tím víc překvapuje.

„Myslím, že tady mám pár kousků, které by se vám mohly líbit," sáhl po jednom z mečů na stěně.

Byl dlouhý a úzký, železná čepel se trochu leskla a nebyla ničím zdobená, naopak kolem jílce, jako by se plazili dva hadi.

Ještě než ho kovář předal princi, vzala si ho hraběnka. Pozorně zkoumala celou zbraň a zdálo se, že hledá jakoukoliv chybu.

„Zkus ho," podala meč princi.

Zbraň byla opravdu dobrá. Lehká a pěkně vyvážená, ale hadi obtočení kolem jílce ho nepříjemně tlačili do dlaně.

„Ten ne," zavrtěl hlavou a... Zdálo se mu to, nebo hraběnka pochvalně přikývla?
Ani další dva meče nebyly to pravé.

„Lituju, víc už jich nemám," kovář pokrčil rameny.

„Co tenhle?" Princ se polekaně otočil a zjistil, že hraběnka se nějakým zvláštním způsobem, naprosto tiše dostala až na druhou stranu místnosti, kde sundala ze zdi meč, kterého si před tím nikdo z nich pořádně nevšiml.

„Ehm," kovář nervózně přešlápl a poškrábal se na zátylku. „Je moc starý. Vybráběl jsem ho pro... Pro jednoho elfa," ztišil hlas, jako by to snad bylo nějaké tajemství.

„A proč ho teda nemá ten elf?" hraběnka si zbraň zaujatě prohlížela a zdálo se, že ji sama pro sebe hodnotí.

„Vypukla Magická válka a on asi umřel dřív, než sem dorazil. Není to špatná zbraň, vlastně je jedním z mých nejlepších kousků, ale víte, co si lidi o elfech myslí."

„Až moc dobře," zamumlala hraběnka a podala meč princi.

Byl opravdu krásný. Jílec zdobily úlomky zelených kamínků a pár jich bylo i na lesklé čepeli, která se v jednom místě zužovala a v dalším zase rozšiřovala.

Do princovy dlaně dokonale zapadl a ani kamínky překvapivě netlačily. Byl lehký a skvěle vyvážený.

„Je úžasný," zašeptal ohromeně a musel sám sobě přiznat, že tohle je mnohem lepší než jeho bývalý meč, který hraběnka rozlámala na kousky. Skoro jistě věděl, že s tímhle se jí to už nepovede.

„Na tom se shodneme. Kolik za něj chcete?" hraběnka už sahala po váčku s penězi, když ji kovář zastavil.

„Já budu hlavně rád, když odsud tahle zbraň rychle zmizí. Odhání mi zákazníky."

Hraběnka s úšklebkem vysypala na stůl pár zlaťáků a kovář jí podal k meči ještě pochvu zdobenou podobnými kamínky.

„Jsme vyrovnáni," prohlásil a hraběnka se pousmála.

„Děkujeme." Konečně měli všechno, co potřebovali a mohli vyrazit.

•••

Korunami stromů pronikaly poslední paprsky slunce a dávaly lesu zlatý nádech. Koně šli uvolněně vpřed a očividně si užívali, že už nemusí cestovat v mrazu a sněhu.

Ealia sáhla do sedlové brašny a oblékla si plášť. Přes den už sice bylo příjemně, ale večery stále přinášely chlad. Za posledních pár týdnu byla tohle jedna z nejklidnějších a nejkrásnějších chvil, které Ealia zažila.

„Utáboříme se tady," rozhodla, seskočila z Marei a uvázala ji ke stromu.

Mýtina byla malá a dobře krytá stromy a křovím. Kolem se válelo dost popadaných větví na oheň a Ealia nedaleko zaslechla slabý šum potůčku.

Stíny stromů se prodlužovaly, jak slunce zapadalo a oni se usadili kolem malého ohniště, jedli obilné placky a sýr a zapíjeli to brusinkovou šťávou.

„Hraběnko, vyprávějte nám o nějaké vaší cestě," požádal princ a opřel se o kmen stromu. Včera rozhodl, že stan už nebude potřebovat, takže tohle byla jeho první noc pod širým nebem. Skrýval to dobře, ale Ealia v jeho hlase jasně rozpoznala jiskřičku strachu, která se objevila, když už mu stan nesliboval falešné bezpečí.

„Tak dobře," povzdechla si, protože věděla, kolik věcí bude muset zamlčet a kolik si jich bude muset vymyslet.

„Myslím, že jedna z mých nejkrásnějších cest byla na Divoké pláně," nelhala. To místo se jí vrylo až do kostí a ona, jako by pořád na kůži cítila prach, písek a žár tamějšího slunce.

„Je to kruté místo, které nikomu nic nedá zadarmo. Ve dne vás spaluje horko a v noci se třesete zimou. Vody je tam málo a jídla zrovna tak. Obyvatelé tam jsou chudí a dělají všechno pro to, aby přežili..."

„Tomuhle říkáte krásná cesta?" skočil jí princ do řeči a Ealia v tom poznala jejich společné hodiny elfštiny. Nechtěla si to přiznat, ale trochu se jí po nich stýskalo.

„Kdyby jste mě nechal domluvit, dozvěděl byste se, proč se mi tam tak líbilo," střelila po něm varovným pohledem a všimla si, že koutky Zrzkových rtů se zacukaly.

„Ti obyvatelé to sice mají těžké, ale to neznamená, že jsou kvůli tomu krutí. Spíš naopak. Starají se jeden o druhého a jsou ochotni pomáhat, obzvlášť, když žijí tak daleko od velkých měst. Zvířata se tam prohání úplně volně a mají svobodu. Lidé je uctívají a cestují s nimi. Je to nebezpečné místo, ale je až neuvěřitelně úžasné," usmívala se při vzpomínkách na východy a západy slunce a na oblohu plnou hvězd.

„Slyšel jsem, že tam žijí kříženci lidí a zvířat. Už jen ta představa je příšerná," otřásl se princ a Ealie v tu chvíli ruka sklouzla k dýce.

„Opovažte se, říct to ještě jednou. Nejsou to žádné zrůdy. Jsou nádherní, jejich lidské a zvířecí části spolupracují a fungují v dokonalém souladu. Jsou divocí a nezkrotní. Mají v sobě to nejlepší z lidí i zvířat a dělá to z nich něco magického a neuvěřitelného."

„Ublížili vám," poznamenal a poklepal si na krk v místě, kde se Ealie táhla jizva.
„I lidé se dělí na dobré a špatné, stejně, jako oni. Běžte spát, vezmu si první hlídku."