Maska hraběnky

43. - Minulost

Noční obloha, jako by byla úplně prázdná. Měsíce skoro nesvítily a hvězdy postupem času pohasínaly, i přes to ale stromy vrhaly temné stíny, před kterými se dnešní noci schovávala i veškerá lesní zvěř.

Světlušky se schovávaly v keřích, jako by se i ony bály blížícího se nebezpečí.

Bylo ticho a právě proto přišlo malé rudovlásce, že dělá hrozný hluk. Bosé nohy měla od běhu po drsné cestě a kamenech odřené, šaty potrhané a křídla, která táhla za sebou jako závoj měla polámaná a poškrábaná.

Po tvářích jí stékaly slzy a vytvářely na špinavých tvářích čisté cestičky. Jindy by se nad tím pozastavila a přemýšlela o tom, že i slzy umí malovat, ale na to dnes nebyl čas.

Uteč.

Pamatovala si na jednu z mála rad, kterou dostala. Bolelo ji u srdce z pomyšlení, že jedna z posledních slov jejích družek zněla právě takhle.

Nezastavuj se nebo zemřeš.

Při těch slovech jí dřív po těle přebíhal mráz a ona samu sebe zkoušela uklidnit tím, že se to nikdy nestane. Nikdy nebude muset opustit svůj klan. A teď běžela už hodiny a její klan, její rodina byly dál než kdy dřív.

Nenech se chytit.

Pamatovala si na vyprávění ostatních o vílách, které se dostaly do zajetí lidí. Připravili je o křídla a jejich moc a prodali kvůli jejich kráse.

Nevracej se.

Věděla, jak to myslely, chtěly ji chránit. I za cenu vlastního života.

Až bude čas, zjistíš, co máš dělat.

To bylo to poslední, co jí řekly. Neloučily se a neplakaly, neobjaly ji a neujistily ji o tom, že ji mají rády. Takhle to víly nedělaly. Ani víly z jejího klanu, které měly ze všech snad nejvíce citů.

Zaslechla za sebou kroky. I přes neuvěřitelné vyčerpání zrychlila. Měla pocit, jako by jí někdo dýkou bodal do žeber a nemohla dýchat.

Na létání byla ještě moc mladá a spíš by jí to zpomalilo, navíc teď, když měla křídla zničená.

Rozvzlykala se. Její křídla, jediná věc, které si víly váží víc, než vlastního života. Každou chvíly jí z nich vystřelovala bolest do celého těla a ona jen z posledních sil zůstávala při vědomí.

Neotáčela se, jenom dál klopýtala přes pařezy, vyvrácené stromy, kameny a spadané větve.

Nevšimla si kořene stromu a spadla.

Kolena a dlaně měla odřené a pár drahocených okamžiků přemýšlela, že prostě zůstane ležet a počká, dokud ji nechytí. Bylo by to tak moc jednoduché.

Připadala si jako Zrádce, když si takovéhle myšlenky vůbec dovolila. To pomyšlení ji zvedlo zpět na nohy a ona se rozběhla ještě rychleji než předtím.

V mechu a kapradinách po ní zůstávaly kapky krve a když uslyšela psy, věděla, že nemá nejmenší šanci.

Ozvaly se výkřiky královských mužů.

„Už máme čtyři," rozesmál se jeden a jí při tom zvuku tuhla krev v žilách.

Nenáviděla je. Všechny do jednoho.

„Vyženeme ty zrůdy a ukážeme jim, komu patří tyhle lesy!" Přidal se další.

Každý nádech ji bolel, každý krok jí připadal těžší, než ten předchozí.

Byli tak blízko.

Jeden ze psů skočil přímo před ni a začal štěkat. Bílé zuby se mu leskly a ona nemyslela na nic jiného, než na to, jak lehce by ji roztrhal.

„Copak to máš, chlapče!?" Rozhlížela se kolem a hledala cestu, kterou by mohla utéct. Muži se pořád přibližovali a teď už věděli s jistotou, že mají další kořist.

Nepřemýšlela, když před sebe natáhla ruce a zatnula je v pěst. Ze země vyrazily kořeny stromů a omotaly se psu kolem hrudníku.

Vrčel a házel sebou,ale nic z toho mu nepomohlo.

Proběhla kolem něj a mířila ještě hlouběji do lesa. Stromy tam rostly blízko u sebe a kůň by se mezi nimi nikdy neprotáhl.

Před očima se jí dělaly mžitky a několikrát klopýtla, ale už jí to bylo jedno.

Bylo jí jedno, kolik kostí si zlomí, kolik modřin a škrábanců si udělá a jak moc si potrhá křídla, jediné, na čem záleželo, bylo utéct. Přežít.

V hlavě se jí střídaly tváře jejího klanu, její rodiny. Vzpomínky na květiny a lesní jahody. Šaty z listí a okvětních plátků. Protančené noci plné písní, radosti, volnosti a křiku. Rána, kdy ji nohy bolely takovým způsobem, že skoro nemohla vstát. Hodiny, kdy ležela na mechu a ostatní jí jemnými štětci nanášely na celé tělo obrázky, znaky a slova, kterým nikdo kromě víl nerozumněl.

Věděla, že už se domů nikdy nevrátí a věděla, že neuteče. Nezvládla by to.

To vědomí ji srazilo na kolena a přesně tak ji tam taky po pár chvílích našli.

Mladou dívenku v potrhaných šatech, které vypadaly jako ušité z mlhy. Rudé vlasy dlouhé ke kolenům měla kolem sebe rozprostřené jako závoj, štít, který ji chránil před světem.

Z temně zelených očí už jí neunikla ani slza. Alespoň to mohla pro klan udělat. Být silná.

Kapitolu věnuju jahudka12, která pojede pryč, bude nějakou dobu bez wifi a slíbila, že si 'Masku' přes prázdniny přečte.