Maska hraběnky

39. - Minulost

Slunce pomalu zapadalo za vrcholky Divokých hor, stromy v okolních lesích ševelily a šeptaly, vítr se proháněl všude kolem a zdálo se, že zpívá. Na obloze se začínaly stahovat tmavé mraky a ve vzduchu byl cítit déšť.

Jonathan štípal dříví a jeho sestra s matkou sbíraly bylinky, rostoucí na záhoncích kolem jejich malé chaty.Od doby, co otce odvedli do královské armády tady mužskou roli zastával on a i když to mnohdy bylo složité, musel si zvyknout.

Branka zavrzala a na zahrádku se vpotáceli dva muži. Měli na sobě brnení, očividně byli zranění a podle vzhledu také unavení a hladoví. Jonathan chytil sekeru pevněji a proti své vůli se napjal.

Matka okamžitě nechala košík s bylinami být a šla za nimi. Jonathanovi neunikl její vyděšený a ostražitý výraz.

„Běžte dovnitř." Nemohl uvěřit svým uším. Měla je poslat pryč a nechat je ať se o sebe postarají sami.

„Sero, pojď." Sykl Jonathan a devítiletá holčička ho se dvěma košíky následovala domů.

Z nebe se spustily provazce deště a za chvíly už se ozvaly i hromy. Blesky protínaly oblohu, jako zářící jizvy. Vítr zesílil, už nezpíval - křičel.

Sera se schoulila na postel vedle Jonathana a bratr ji objal. S nedůvěrou sledoval ty dva vojáky, které matka ošetřovala.

„Děkujeme, jste anděl." Zašeptal jeden, ale matka na poklonu neřekla ani slovo. Jonathana alespoň trochu utěšovalo vědomí, že ani ona je tady zjevně nechce. Tolik jim toho vzali.

Druhý na to byl hůř. Krvácel a i když se Jonathan v léčení nevyznal tolik, jako sestra, poznal, že muž je na pokraji smrti.

Venku se rychle setmělo. Sourozenci se bouřek nebáli, protože tady v Divokých horách to nebylo nic neobvyklého, ale muži sebou trhli při sebemenším zvuku z venku.

Vojáci se uložili na zem a matka jim všem nalila misku polévky. Jedli v tichosti a Jonathanův zrak až moc často mířil k jejich zbraním připoutaným u opasku.

Rychle se nachystali ke spánku. Sera pořád zůstávala u bratra i když měla svou vlastní postel. Srdce jí bušilo mnohem rychleji, než normálně.

„Klid," zašeptal. „Dlouho tady nebudou."

A měl pravdu. Zůstali sotva týden a když byli schopni pokračovat v cestě, odešli.

Všichni si oddechli. Život se vrátil do starých kolejí. Jonathan štípal dříví a matka se sestrou sbírali byliny.

A přesně to taky dělali, když se vojáci vrátili o dva týdny později. Byli to ti dva a s nimi ještě jeden - mladý zlatovlasý muž s výraznými lícními kostmi, mečem u pasu a lukem přes záda.

„Vrchní velitel Hrot." Představil se. Jonathanovi vyklouzla sekera z ruky. Všem bylo hned jasné, co se děje. Tuhle situaci si až moc dobře pamatovali.

„Co chcete?!" Matka se zle podívala na ty dva a oni okamžitě zahanbeně sklonili hlavy.

„Vašeho syna. Dostal jsem hlášení, že se výborně hodí do královské armády. Je to pro něj čest."

Čest. Na cti teď Jonathanovi vůbec nezáleželo. Pohledem zalétl k matce a sestře a beze slov se omluvil.

Hned potom se rozběhl, přeskočil branku a mířil do lesa. Pokud se tam dostane, nemají šanci ho chytit. Nikdo z nich se tu nevyzná tak dobře, jako on.

Nepřemýšlel, co bude dělat potom. Záleželo jen na tomhle okamžiku a na tom, aby ho nechytili.

Vrchní velitel Hrot zareagoval okamžitě. Vrhnul se za ním. Jeho roky vycvičené tělo se pohybovalo mrštně a rychle. Jonathanovi pomalu začínalo docházet, že se mu nepodaří utéct, ale snažil se dál. Nechtěl, aby ho sestra viděla jako zbabělce, který se hned vzdá.

Silná paže ho chytila za ruku a strhla k sobě. Bránil se, kopal, kousal a mlátil kolem sebe, ale nepomohlo mu to.

„Tahle bojovnost se ti ještě bude hodit." Zasyčel velitel a odvedl ho zpět k chatě.

„Jdeme." Zavelel. Nedal mu ani čas se rozloučit.

Sestra plakala a i když se matka kvůli ní snažila být silná, měla sama v očích slzy.

„Vrátím se!" Vykřikl a ta jediná věta se pro něj stala hlavním úkolem na příštích pár let.

Nepřestával se bránit ani když už věděl, že to nemá cenu.

„Jak ti říkají?" Zeptal se Hrot, když mu svazoval ruce. Jonathan neodpověděl. Odmítal mu říct svoje jméno a zuřivým pohledem to zakázal i těm dvěma.

„Dobře, pokud je to takhle, budu ti říkat prostě Zrzek."