Maska hraběnky

62.

Neava neměla ani tušení, jak dlouho už cestují v horké krajině s rozpraskanou krajinou a bez přítomnosti větru. U všech bohů, dala by cokoliv za mírný vánek.

Nedalo se říct, že by to snášela dobře, ale rozhodně na tom byla lépe než Akerea a princ. Ti už cestovali pouze v lehkých kalhotách a volných rozepnutých košilích, ale vůbec to nepomáhalo.

Potravin ubývalo, což Neavu samotnou moc netrápilo. Hodně toho k přežití nepotřebovala a sama se jídla a vody skoro vzdala. Pod kůží se jí sice rýsovaly kosti, zápěstí měla neuvěřitelně tenká, tváře propadlé a sotva se držela na nohou, ale znamenalo to, že udrží naživu Akereu.

Dlužila jí život, i kdyby u toho musela sama umřít a moc dobře to věděla - přikazovaly to ty nejstarší zákony jejího lidu.

„Přestávka," zašeptala hraběnka, protože ani jí nezbývalo moc sil. Monotónní bušení kopyt se hned zastavilo a oni vyčerpaně sklouzli ze sedel.

Pohyby při otevírání brašny už byly úplně přirozené a proto Neava ani nedávala pozor co dělá. Byla ztracená někde v hloubce svých myšlenek a vytrhlo ji z nich až slabé zamňoukání.
Nejdřív si myslela, že je prostě úplně mimo a jenom se jí to zdálo, ale když to uslyšela znovu, zbystřila.

Nasála suchý vzduch, zaposlouchala se do jinak mrtvolně tiché krajiny a zářivýma očima prohledávala okolí.

Hraběnka i princ si už stačili všimnout jejího postoje a obezřetně ji sledovali.

Další zamňoukání. Trhla hlavou doleva a ve skupince uschlých keříků zahlédla pískově zlatou srst s černými skvrnkami. Stejnou, jaká jí pokrývala nohy od poloviny stehen dolů.

Pomalu, aby zvíře nevyděsila, se přiblížila a potom tvorečka opatrně vytáhla. Gepardí mládě ji sledovalo smutnýma a vyděšenýma očima. Bylo hubené a roztřesené.

„Shi ne," zašeptala, přitiskla si ho blíž k tělu a pohladila ho po hlavě. „Klid," zopakovala obecnou řečí a ohlédla se na Ealiu a prince, kteří už šli k ní.

„Kde máš mámu?" Už když se zeptala, věděla, že kotě je tu samo. A pokud něco neudělá, tak tu taky umře.

„Co to..." Akerea zmateně nakrčila obočí a geparda si prohlížela.

„To je Shinra, půjde s námi." Neavin tón nepřipouštěl námitky.

•••

Na obloze se pomalu stahovala temná mračna, nesnesitelné horko ustoupilo společně se sluncem a předalo místo příjemnému chladu.

Shinra, kterého vozila Neava ve vaku na zádech, v očekávání deště zakláněl hlavu. Kotě teď dostávalo poslední zbytky sušeného masa a lidští členové výpravy proto přežívali na pár oschlých chlebových plackách.

I Firo, která vydržela mnohonásobně velkou zátěž než ostatní koně, šla krokem a hlavu měla svěšenou.

Neava ucítila chladivý dotek na tváři. A potom další. Studené kapky deště brzy bičovaly suchou krajinu a Neava si je užívala plnými doušky.

Střapaté vlasy se jí lepily ke tvářím a déšť z ní smýval prach a špínu.

Chytala kapky do úst i do natažených dlaní a ten okamžik se jí zdál jako dar od všech bohů.

A věděla, že za dar musí poděkovat.

Za chvilku se jí ze rtů linula tichá slova, píseň a zároveň díky. Tak, jak ji to naučila sestra.

Déšť začal rychle a taky rychle skončil. Se zavřenýma očima si vychutnávala poslední okamžiky něčeho nádherného.

A když oči otevřela, všechno jako by najednou bylo úplně jiné.

Vyprahlá zem ustupovala suché trávě a pár nízkým keřům, které se natahovaly k obloze pro další vodu. Krajina se pozvolna měnila.

Sluneční paprsky se už prodíraly mezi tmavými mraky a slibovaly, že se horko brzy vrátí.

Ale to už Neavě ani ostatním ani v nejmenším nevadilo, protože když se obloha rozjasnila, odhalila v dálce vrcholy Mračných skal, Skálu východního větru - domov větrných elfů a obrovskou Vřeštící skálu, o které Neava slyšela už spoustu povídaček.

Cíl jejich výpravy už byl na dosah ruky a Neavu díky tomu zaplnila nečekaná radost.

Brzy splatí dluh, který ji poutá k hraběnce a potom bude svobodná, najde sestru a už nikdy se nevrátí na Divoké pláně.