Maska hraběnky

42.

Mlha se líně převalovala ve vzduchu a nevypadalo to, že by měla rychle zmizet. Slunce se skrývalo za tmavými těžkými mraky a i když sníh už zmizel, pořád byla zima.

Les působil smutně a Ealia už měla dost šedé kůry a stromů bez listí. Pomalu začínala chápat prince, který si - pokud zrovna nebyl k smrti vyděšený nebo šokovaný - pořád stěžoval. Dnes ráno by mu dala pěstí, kdyby ji Zrzek nezastavil.

Byla unavená... vyčerpaná, po včerejší noci, kdy se vrátila zpět, aby zavraždila Sokola. Když tam přišla, byl promrzlý, hladový a unavený z toho, jak se celý den pokoušel utéct, smrt pro něj byla jistým vysvobozením.

Celou cestu lesem zpět do jejich tábořiště ji ale pronásledovaly vzpomínky a i když se je snažila vyhnat z hlavy, nedařilo se to. Myslela na to, jak se Nëal smál a Enëe při tom vždycky cukaly koutky rtů. Myslela na to, jak se v nejhorších dnech Nëal vždycky ztratil a večer se vrátil s nějakým jídlem, oblečením nebo léčivými mastmi. Myslela na to, jak se vždycky v noci tiskli k sobě, aby udrželi co nejvíce tepla - Nëal byl vždycky uprostřed, protože byl nejmladší a sestry ho musely chránit. A myslela i na tu zatracenou noc, kdy se to všechno změnilo a byla to její vina.

„Hraběnko, už cestujeme měsíce a od té doby jsme ještě ani jednou nebyli ve městě... nebo ve vesnici!" Ealia si všimla, že se Zrzek pokouší zadržet smích a tentokrát si byla skoro jistá, že pokud se pokusí prince praštit, rozhodně jí v tom znovu nezabrání.

Na druhou stranu musela přiznat, že měl princ pravdu. Les a skály pro ni byly mnohem lepším bojištěm, proto se městům a vesnicím obloukem vyhýbala, ale už jim docházely zásoby (tak dlouho vydržely jen díky tomu, že přišli o pár členů výpravy) a potřebovali trochu změnit prostředí. Ealia byla sice na nepohodlí zvyklá, ale i jí už se stýskalo po posteli.

„Vlastně cestujeme jenom pár týdnů, ale máte pravdu, shodou okolností je poblíž menší městečko. Budeme tam tak za hodinu, ubytujeme se v nějakém hostinci, odpočineme si, doplníme zásoby a seženeme vám nějakou zbraň." Ealia si vzpomněla na kousky pozlaceného meče, které nakonec princ opravdu posbíral. Měla by ho něco málo naučit, sice bude na řadě, jen co se zbaví Hrota a Zrzka, ale do té doby je může kdokoliv napadnout a ona věděla, že proti moc velké přesile by sama šanci neměla. Bohužel si sama nebyla jistá, jestli by ho při výcviku nezabila - její sebeovládání v jeho blízkosti dost trpělo.

„Zrzek vás potom bude moc učit bojovat." Pro oba to zřejmě byla dost překvapující zpráva, protože na ni zírali s téměř stejnými výrazy šoku.

„Proč mě nemůžete učit vy, Hraběnko?" Asi už zapomněl, jak to dopadlo minule, nebo si prostě myslel, že s lepší zbraní ji okamžitě porazí.

„Protože Zrzek má za sebou pět let výcviku v královské armádě. Určitě bude lepším učitelem." Doufala, že už další otázky nepřijdou, ale osud ji očividně neměl moc rád.

„Kde jste se vlastně naučila bojovat, to přeci není hlavní náplní života urozených dam, ne?"

„A co přesně je náplní života urozených dam? Vyšívání, klábosení s přítelkyněmi a popíjení čaje? Vyšívat neumím, přítelkyně nemám a čaj moc nemusím, abych tak pravdu řekla." Přivedl ji do nebezpečných míst, kde si musela dávat pozor na to, co říká.

„Tak jsem to nemyslel a omlouvám se pokud jsem vás nějak urazil, pouze mě zajímalo, jaký je váš život, když tak moc cestujete. Jste opravdu zajímavá žena." Ealia si jenom v duchu povzdechla. Vážně nestála o to, aby se s ním spřátelila, ještě by ho potom litovala a nemohla by dokončit svůj úkol... Rychle zatřásla hlavou, protože možnost, že se s princem spřátelí byla asi tak velká, jako šance, že večer vyjde jen jeden měsíc - žádná.

„Tam, odkud pocházím, nejsou ženy, které se umí bránit žádnou vyjímkou. Žijeme ve tvrdých podmínkách, které ještě zhoršila Magická válka, nemáme žádné odvážné rytíře, jež se za nás budou bít i za cenu vlastního života. Své bitvy si musíme vybojovat sami. Jako dcera hraběte jsem měla výborné učitele a jsem jim vděčná, za to, co mě naučili." Bodlo ji u srdce, při vzpomínkách na Enëin tvrdý výcvik, který ale stál za to. Sestra ji naučila přežít.

„Jak vás to naučili? Byl váš výcvik stejně tvrdý, jako výcvik mužů?"

„Mnohem tvrdší, teie." Nevesele se zasmála. „Několikrát jsem si myslela, že umřu vyčerpáním nebo při cvičných soubojích. Nikdy mě nikdo nešetřil a nebral na mě ohledy a já jsem za to vděčná, protože jen díky tomu jsem na takovéhle úrovni."

„A co vaše jizvy? Jsou některé z těch soubojů?" I když by to Ealia nikdy nahlas nepřiznala, v těhlech chvílích měla prince docela ráda... Ne, to není to správné slovo... V těhlech chvílích prince snesla. Byl to moc dobrý posluchač, což se jí líbilo a dokázal ji přinutit mluvit, což se jen tak někomu nedařilo. (Co na tom, že polovina z toho, co mu řekla byly lži?) Navíc odváděl její pozornost od špatných myšlenek.

„Několik z nich ano. Ale za všechny si můžu sama, prostě jsem nedávala pozor nebo jsem podcenila protivníka."

„Většina žen, které znám by udělala cokoliv, aby se jizev zbavila." Poznamenal a Ealia si všimla, že v sedle sedí už mnohem uvolněněji, než na začátku cesty. Poslední dobou vlastně ani často nepadal.

„Myslela jsem, že už vám stačilo dojít, že nejsem, jako většina žen, které znáte. Pro mě je každá z těch jizev vzpomínkou. Jsou pro mě trestem, varováním, poučením a ujištěním, že i přes to všechno, čím jsem prošla, přes všechny ty boje jsem stále naživu."