Maska hraběnky

67.

Zima. To byla první věc, kterou si Neava uvědomila, když opatrně pootevřela oči a zamrkala. Rozhlédla se kolem a celkem ji překvapilo, že leží v jeskyni, přikrytá několika kožešinami. Když vydechla, před obličejem se jí udělal obláček páry.

„Evirhes?" ozvalo se kousek od ní a Neava tím směrem okamžitě otočila hlavu. Hned vedle ní spala Ersea, ale to nebylo to, co ji zaujalo.

Na zemi totiž seděla dívka. Byla štíhlá a uvolněně se opírala o zeď. Vypadala jako ztělesnění zimy. Měla světlou pleť, dlouhé bílé vlasy a ledově modré oči. To ale rozhodně nebylo to nejzajímavější.

Uši sice měla skoro zakryté bílými pramínky, ale i přes to bylo moc dobře poznat, že patří polární lišce, stejně jako nohy a ocas.

„Na... Naris es?" zamumlala Neava a když jí po chvilce došlo, že promluvila rodným jazykem, rychle se opravila: „Kdo jsi?"

„Někdo, kdo ti zachránil život." Ušklíbla se dívka a naklonila hlavu na stranu trochu jako zvědavý pes.

„Ptám se na tvoje jméno a na to, jak je možný, že vůbec existuješ, Liško."

„Ach... Chápu. Ty patříš k velký většině pitomců, kteří si myslí, že Zvířecí lidé obývají jenom Divoké pláně a za hranici neudělají ani půl kroku. Bohužel, musím tě zklamat. O svém vlastním lidu víš až zoufale málo. Obýváme celou Apaeru, jenom se umíme dobře skrývat." Pomalu se zvedla a přišla blíž i s miskou, ze které se kouřilo.

"Co se mého jména týče... Jsem Foxanne." Na chvilku se odmlčela, ale potom pokračovala.

„Měla by ses zahřát. Není moudré potulovat se v kraji, který ti nepatří." Neava od ní jídlo s trochou nedůvěry přijala a přemýšlela, co to v misce plave za prapodivné kusy zeleniny.

„Plním tu svůj úkol. Dlužím Akeree život."

„To je šlechetné... Každopádně, vybrala sis dost zajímavou skupinu."

„Já... Kde vlastně jsou, musím..." Pokusila se vstát, ale Liška - Foxanne - jí bleskurychle položila ruku na hrudník a donutila ji, znovu si sednout.

„Jsou chodbou o kus dál. Hlídají vchod. Pokud ti jde o jejich bezpečí, zaplatili za něj pěkných pár zlaťáků, takže jsou pod mou ochranou a nic se jim nestane."

Neava se trochu uklidnila, ale pořád tu bylo něco, co jí dělalo starost.

„A... Shinra?"

Liška se usmála. Nebyl to žádný posměšný úšklebek, prostě normální úsměv, který její tvář neuvěřitelně rozzářil.

„To kotě? Zdá se, že si skvěle rozumí s Damienem." A tak tiše, že to ani Neava skoro neslyšela, dodala: „Překvapivě."

•••

Ealia měla strach. Byl ledově chladný a krutý stejně jako skály všude kolem a svíral její srdce pevněji než pěst. Až hrozivě jasně si uvědomovala, že jejich životy závisí jenom na podivné dívce, která je hned po příchodu nechala napospas obrovskému vlku se sněhově bílou srstí a šedomodrýma očima.

Zvíře leželo na zemi s hlavou položenou na tlapách a pozorně je sledovalo. Shinra se mu mezitím stulil u boku a usnul. Mláděti tahle situace očividně vyhovovala mnohem víc, než jim ostatním.

Jenel propadl spánku téměř okamžitě, protože po vyčerpávající cestě padal únavou. Ealia se o to snažila taky, ale podstatně ji rušilo Ziniënovo nervózní přecházení po jeskyni.

Opatrně vstala, aby prince nevzbudila a přešla k elfovi. Zdál se nesoustředěný a očima přímo visel na vchodu vedoucímu hlouběji do skály, kde zmizela Liška společně s Neavou a tím pádem i Erseou.

„Ziniëne?!" Bylo to snad poprvé, kdy ho oslovila jménem a tak spolehlivě upoutala jeho pozornost.

„Co chceš, Kříženče?"

„Aby sis sedl na zem a chvíli mě pozorně poslouchal." Přimhouřila oči a přemáhala vlnu vzteku, která přišla společně s oslovením 'kříženec'.

Elf při pohledu na její zlostný výraz radši poslechl a trochu neelegantně se usadil na chladnou zem. Nohy přitom překřížil v kotnících, jako by nevěděl jak jinak je uklidnit a zamezit neustálému podupování.

„Tak začni."

Ealia si mnohem elegantněji udělala 'pohodlí' hned vedle něj a střelila ostražitým pohledem k princi, aby zjistila, jestli opravdu spí. Až potom promluvila, tak tiše, že Ziniën musel nastražit špičaté uši aby ji slyšel.

„Brzo to skončí." Opřela se o hrubou skalní stěnu a nadechla se ledového vzduchu.

„Co skončí?" Ziniën, který si obvykle perfektně hlídal všechny pocity, byl teď neuvěřitelně zmatený.

„Tohle." Ealia mávla rukou a unaveně si povzdechla. Byla čím dál tím vyčerpanější a už nemohla dál. Musela to konečně dokončit.

„Myslím, že ti nerozumím, Kříženko."

„To ani nemusíš, elfe. To ani nemusíš. Stačí, když řeknu, že se brzo vrátíš domů a budeš zas dělat takový ty strašně šlechetný věci, jako je bránění skal. Tak do tý doby nedělej problémy a nic neříkej, jo?"

„Bylo mi jasný, že je v tom něco víc. Princ se nemůže pohybovat po Apaeře jenom s jednou jedinou pochybnou hraběnkou a dvěma koťaty," zamumlal.

„Nepohyboval se po Apaeře sám. Vlastně jsme měli vojenský doprovod. A ten za zvláštních okolností hned na začátku cesty umřel. Tragédie. Čest jejich duším." Ealia se ušklíbla a pomalu začala vstávat, protože jí takhle daleko od ohniště byla pořádná zima.

„Jsi mrcha, Kříženko."

„Já vím, elfe. Ale jsem mrcha, která tě brzo pošle domů, tak buď vděčnej a neboj se o tu svoji holku. Vsadím se, že Liška se o ni postará."

„Není to moje holka." Ealia nadzvedla obočí a pokrčila rameny.

„Fajn, v tom případě já nejsem 'Kříženka'." Oprášila si z pláště pár smítek prachu a odešla si lehnout vedle prince.

Zabalila se do svého pláště a snažila se překonat zimu, to se tu ale zdálo úplně nemožné.
Ale potom se jí kolem pasu omotala princova ruka a přitáhla si ji blíž. A v tu chvíli ztichli koně, oheň a celá jeskyně. V tu chvíli totiž ztichl celý svět.

A Ealia se tiskla k Jenelovu tělu, vděčná za další teplo a odsunula pryč všechny myšlenky na to, co bude muset udělat.

A zatímco svět se topil v tichu, obrovský vlk ležel s hlavou na tlapách a pozorně poslouchal.