Maska hraběnky

3.

Ealiu probudily kroky blížící se k jejímu pokoji.

Okamžitě zalitovala, že nemá žádnou zbraň a doufala, že nějakou brzy sežene, protože nesnášela pocit bezbrannosti.

Předstírala spánek a připravila se k útoku.

Dveře se se zavrzáním otevřely a ona trochu pootevřela oko, aby zjistila, kdo to je.

„Klid, to jsem já." Vytáhla se do sedu. V jejím pokoji teď stál Aren.

Byl tak vysoký, že jí přišlo, že pokoj je snad ještě menší, než včera večer. Černé vlnité vlasy měl vlhké, jako by se právě umyl a pozorně si ji prohlížel tmavýma očima.

Až v té chvíli si uvědomila, že nemá masku. Rychle pro ni sáhla na noční stolek, zavázala jemnou stužku a přehodila přes ni vlasy.

Neřekl na to vůbec nic. Jenom: „Za chvíli odjíždíme." A potom pokoj opustil.

Ealia byla ráda, že má masku zpátky a až teď jí došlo, že si bez ní připadala jako nahá.

Pomalu vstala z pohodlné vyhřáté postele a přešla ke skříni odkud vytáhla dlouhé šedé šaty bez výrazného zdobení, jenom s širokým páskem, vysokým límečkem a rozšířenými rukávy. Látka byla na dotek příjemná a teplá.

Ealia si ještě rozčesala vlasy a svázala je do pevného copu a potom už si šaty oblékla na sebe.

Všechny modřiny a škrábance včetně gázy na krku byly zakryty.

Havran se vznesl z čela postele a dosedl na její rameno. Jako by tam patřil.

Ealia doufala, že si zapamatovala cestu a zamířila do přijímacího sálu, protože si nemyslela, že na tomhle polorozpadlém zámku by bylo moc použitelných místností.

Minula několik vysklených oken a spadlých zdí a párkrát špatně zahnula, ale nakonec se do přijímacího sálu dostala.

U stolu seděl Hrabě i s Arenem, ale zatímco bojovník jedl, Hrabě pozoroval z okna zamračenou oblohu a rozlehlé lesy.

„Vidím, že jsi našla svou masku."

„Našla a..." Nadechla se. „Děkuji."

Hrabě přikývl a ona nečekala na jakékoliv svolení a usadila se ke stolu.

Kousla do výborného čerstvého chleba a přemýšlela, kdy nakonec jedla něco tak dobrého.

„Když už jsi tu, měl bych tě seznámit s cestou." Hrabě rozložil zažloutlou starou mapu.

„Na hrad dorazíte za dva dny, během kterých ti Aren vysvětlí tvou roli. Slyšel jsem o tobě, že se umíš dokonale maskovat a to byl hlavní důvod, proč jsem vybral zrovna tebe. Pokud budeš něco potřebovat, půjdeš za ním... A ještě něco: Nezabiješ prince okamžitě, počkáš na rozkaz, nechci, aby na někoho z nás padlo podezření, rozumíme si?" Ealia by přísahala, že v jeho hlase zaslechla výhružku.

„Rozumíme." Přikývla a napila se silného bylinkového čaje.

„Po snídani odjíždíte. Brzy se opět uvidíme." Plášť za ním zavlál a dveře zaklaply.

Zbytek snídaně a cesta do stájí proběhla v tichu.

Krom hnědého hřebce zde stála taky světle šedá klisna.

„Na té pojedu já?"

„Pokud nechceš jít pěšky?" odpověděl okamžitě Aren a začal koně sedlat.

„Nevypadá, že je moc rychlá," zamumlala Ealia kriticky.

„Protože není. Je klidná." Pokrčil rameny bojovník.

Chtěla ještě něco poznamenat, ale nakonec zůstala zticha.

I ona se pustila do sedlání a ty automatické pohyby ji nějakým způsobem uklidňovaly.

I když spala docela dlouho a hluboce, pořád byla unavená a dokonale vyčerpaná.

Připevnila brašny a vytáhla se do sedla.

„Vrátíš mi moje zbraně?" Zeptala se, i když předem tušila odpověď.

„K ničemu je nepotřebuješ. Dostaneš je na hradě, dřív ne." Přehodil si přes hlavu kápi a pobídl koně ke klusu a následně ke cvalu.

Ještě stále nepřestalo pršet a nezdálo se, že by se to v blízké době změnilo.

Koňská kopyta dopadala s tlumenými ranami na zmrzlou zem a díky tichu, které mezi Ealiou a Arenem panovalo, měla Ealia čas přemýšlet.

Mohla by utéct, prostě otočit koně, přinutit ho k co nejrychlejšímu pohybu a vrátit se ke skrývání, ale neměla k tomu žádný důvod.

Svoboda, která jí byla ještě včera tak vzdálená, byla teď na dosah ruky. Stačilo zabít jednoho prince a dostane všechno, co si kdy přála. Svobodu, volnost.

Váha havrana ji tížila na rameni, ale ona na ni byla tak zvyklá, že ji skoro nevnímala.

I v plášti jí byla pořád zima a rána na krku bolestivě tepala.

Oči se jí zavíraly a jenom ledový déšť ji držel vzhůru.

Neměla potřebu se s Arenem o ničem bavit, takže ho pouze následovala a spoléhala na to, že zná cestu a tohle celé není jenom nějaká past, jak ji vylákat ven a potom na odlehlém místě zavraždit.