Maska hraběnky

36.

Na malé mýtině uprostřed lesů pospávala malá skupina. Z vyhaslého ohniště se ještě pořád trochu kouřilo a rozžhavené uhlíky vydávaly slabou rudou záři, která alespoň trochu prosvětlovala děsivé stíny všude kolem. Měsíce se skrývaly za tmavými mraky a ani hvězdy dnes v noci moc nesvítily, jako by ani obloha nechtěla být svědkem krutého činu ke kterému se bělovlasá dívka na hlídce právě odhodlávala.

Les byl tichý, což ji děsilo ještě víc, než tma. Sovy nehoukaly a ani jemný vítr nedokázal rozhýbat větve stromů pokryté jehličím. Jenom řeka protékající lesem by mohla zakrýt zvuky boje.

Mráz ustupoval, vrstva sněhu na zemi byla menší a zrovna teď jí dělala obrovské starosti. Odhalovala příliš mnoho stop.

Rora zakrákala a Ealia si připadala jak v jednom z těch strašidelných příběhů, které jim jako malým vyprávěla Enëa. Myšlenka na sestru se jí zakousla do srdce, jako divoká šelma a donutila ji jednat.

Vstala a oprášila si plášť. Protáhla si záda. Zklidnila dech.

Byla připravená bojovat a byla připravená také vraždit. Nevěděla čím to je, ale v hlavě se jí objevovaly bolestné obrazy a zlé vzpomínky. Chtěla se toho všeho prostě zbavit, splnit úkol, hodit zbraně do nějakého hodně hlubokého jezera, protože věděla, jak moc Enëa vodu nenáviděla a odejít.

Chtěla stovky let jenom žít uprostřed hor v nějakém malém domku, obklopená lesy, to si přála tak moc?

Potichu došla až k Tesákovi a lehce s ním zatřásla. Zub na jeho krku se zlověstně leskl a Ealie bezděčně naskočila husí kůže.

„Co je?!" Byla na jeho nepříjemný tón připravená, ale nebyla připravená na to, že bude mluvit nahlas. Mohlo by to všechny vzbudit a plán je v háji, sakra!

„Psst!" sykla a Tesák obrátil oči v sloup.

„Co se teda děje?"

„Támhle u řeky je nějaký zvíře... Já... Bojím se tam jít sama." Doufala, že ten vystrašený tón zní věrohodně a podle toho, jak se ušklíbnul a zamířil k řece, se to nejspíš podařilo.

Sama pro sebe se usmála. Šla za ním v takové blízkosti, aby nebyla ani moc daleko ani moc blízko a když se zastavil a rozhlédl, okamžitě vytrhla dýku z pouzdra a bodla ho do boku. Nebo se o to alespoň pokusila.

Tesák rychle uskočil a tasil meč.

„Věděl jsem, že tady něco nesedí." Sám se jí pokusil zasadit ránu, ale nebyl tu jediný, kdo uměl uskočit.

Ealia boj čekala, proto ji nijak zvlášť nepřekvapilo, že k němu i došlo. Doufat, že ho zavraždí jediným bodnutím dýky a bez boje by bylo naivní a hloupé.

„Teď už víš, co to je. Jenom škoda, že ti ten pocit moc dlouho nezůstane." Na poslední chvíli odrazila jeho útok a zaútočila sama.

Nebyl připravený na její rychlost, takže se jí podařilo, bodnout ho do hrudníku. Malá vrstvu sněhu u jejich nohou se okamžitě zbarvila temně rudou krví.

Nezdálo se, že by Tesák něco cítil, spíš ho tím jenom rozzuřila. Jeho rány byly drsnější, silnější, přesnější. Ealia neměla čas, jakkoli ho zranit, protože měla dost starostí s tím, aby zůstala naživu.

Myšlenky jí v hlavě létaly jedna přes druhou a ona hledala ledový klid, který by měla cítit a necítila.

Nemohla přijít na nic, co by jí pomohlo.

Sklonila se před ostrou čepelí jeho meče, ale on útok pouze předstíral a když ztratila rovnováhu, podrazil jí nohy.

Dopad na zem jí málem vyrazil dech. Dýka odletěla někam pryč.

Rychle sáhla pro další, ale to už se nad ní skláněl Tesák a přitlačil ji k zemi.

„Tohle je tvůj konec." Usmíval se samolibě a s kapkou agrese a krutosti.

„Ne, tohle je ten tvůj." Zašeptal Zrzek, který se najednou objevil přímo za ním a probodl ho mečem skrz naskrz.

Život se z Tesákových očí vytratil téměř okamžitě a Ealia se stačila na poslední chvíli odkulit, jinak by ji zavalilo jeho tělo.

„Proč?" Byla její jedina otázka. Nahmatala další dýku a Zrzek skoro neznatelně zavrtěl hlavou.

„Už zase jsem ti zachránil život a ty myslíš jenom na to, jak bys mi mohla vzít ten můj?" Opřel se o kmen stromu.

„To není odpověď." Zavrčela a vstala. Mohla by to udělat, ale nevěděla, jak by to ráno vysvětlila.

„Měl jsem dojem, že potřebuješ pomoct."

„Stejně tak bys mohl pomoct jemu. Třeba by tě potom Aren povýšil."

„Jako bych o něco takovýho stál." Pohrdavě si odfrknul. „Už vím, že jsi chtěla zavraždit Tesáka. Zřejmě můžeš i za to zmizení Starce. Kdo vůbec jsi a co tady děláš?"

„Jestli ti to řeknu, tvoje šance na přežití se sníží víc než o polovinu a už teď nejsou velký, abych tak pravdu řekla."

„Dobře, nech si to pro sebe, vědět to nepotřebuju... A... Mám pro tebe nabídku." Zdálo se jí to nebo v jeho tváři zahlédla naději?

„Co mi ty můžeš nabídnout?" Ušklíbla se, ale ve skutečnosti ji to docela zajímalo.

„Budeš přeci muset dřív nebo později vysvětlit, co se stalo a taky budeš brzo muset odstranit dalšího, ne? Za to tě platí?"

„Jak víš, že mě platí?" Naklonila hlavu na stranu a bílé prameny, které se při boji uvolnily z copu jí teď napadaly do obličeje.

„Protože bez zaplacení by to asi nikdo nedotáhl takhle daleko."

„V tom máš asi pravdu. Co mi teda můžeš nabídnout?"

„Pomůžu ti to hodit na Sokola. Vím o těch divnejch vzkazech, který ten tvůj zatracenej pták přináší a odnáší." Nechtěla to přiznat, ale tohle by se opravdu hodilo. Mohla by odvrátit pozornost od sebe a ještě k tomu se zbavit dalšího.

„A co za to?"

„Nezabiješ mě a... Nahraješ mou smrt." Ealia si nebyla jistá, že slyšela dobře.

„Cože? Proč bys chtěl abych nahrála tvojí smrt?"

„Protože bych sakra byl mnohem radši kdekoliv jinde, než tady! Nesnáším krále, nesnáším jeho armádu, nesnáším prince,... Víš, i já mám domov a oni mě násilím odvedli. Nikdy jsem nechtěl nic víc, než chránit svou matku a svou malou sestřičku. Nic víc. Když nahraješ mojí smrt, budu se k nim moc vrátit a nikdo mě nebude hledat."

Ealia nevěděla, jestli ji přesvědčil ten upřímný tón, ta bolest a naděje v jeho očích nebo myšlenka na mladou dívenku, která přišla o bratra, ale beze slov přikývla.