Maska hraběnky

46.

Seděli tam na zábradlí mostu a se zakloněnými hlavami pozorovali tři Apaerské měsíce schovávající se za tmavými mraky.

„Chci to udělat já," zašeptal Jonathan a vytrhl Ealiu z ticha a klidu.

„Co chceš udělat?" Od kamínků na její masce se odrážela ta trochu světla a vypadalo to přízračně a magicky.

„Vím, že teď je na řadě Hrot. Chci to udělat já. On mi vzal všechno, na čem mi záleželo a pět let mě od toho držel tak zatraceně daleko... Udělám to já." Ealia už věděla o čem mluví a i když ho chápala, nemohla mu to dovolit.

„Jonathane," jeho jméno na jejím jazyce znělo pořád zvláštně a úplně jinak, než všechno ostatní. „Nejde to. Pokud uděláš chybu... Sakra, nemáš nejmenší tušení, co mi hrozí." Suše se rozesmála, když si vzpomněla na všechna varování, která od Hraběte a Arena dostala.

„Počkej..." zarazil se. „Ty to neděláš jen kvůli penězům?"

„Peníze jsou vedlejší důvod. Ten hlavní... On nechá zmizet všechny moje zločiny. Budu čistá. Jako bych nikdy neexistovala. Budu někdo jinej. A budu mít svobodu a tolik peněz, že mi to vystačí do konce života, kterej už nebude tak mizernej, jako do teď." Ta představa ji naplňovala nadějí, kterou před pár týdny skoro ztratila.

„A když neuspěješ?" Neměla důvod mu to neříct, věděl toho už tolik, proč by neměl vědět i tohle?

„Budu si moct vybrat, jestli chci přijít o hlavu nebo viset... I když, myslím, že ani na výběr mi nedá." Koutky rtů se jí roztáhly do neveselého úšklebku.

„Kdo je On?" Jedním elegantním pohybem seskočila ze zábradlí zpět na pevnou zem a počkala, až ji bude Jonathan následovat.

„Dávej si pozor, na co se ptáš," varovala ho tiše a vydala se zpět k hostinci. Měla to naplánované do nejmenšího detailu. Udělá to rychle.

V kapse pláště měla pořád tu skleničku s modrým práškem - na spaní. Pokud ho nasype Hrotovi do jídla dostatečné množství, už se nevzbudí.

„Neudělám chybu." Jonathan se jí držel v patách a ona v jeho hlase slyšela zoufalství.

„Čekal jsem tak dlouho, až se budu moct vrátit domů. Nevyjde z toho bez pomsty. Nezaslouží si to."

„Zrzku," oslovila ho tak schválně a on to moc dobře věděl. „To, že jsem tě nechala mě líbat ještě neznamená, že tě mám ráda. Neznamená to ani to, že od teď mi budeš mluvit do celýho mýho plánu. A rozhodně to neznamená, že budeš dělat moji práci. Buď rád, že jsem souhlasila s tím, že ti pomůžu a neriskuj. Uvědom si, že nepatřím k těm dobrejm a i kdybych udělala cokoliv, nikdy nebudu. Zapamatuj si to. Tohle všechno je jenom maska, mnohem propracovanější, než ta, kterou mám na obličeji. Uvnitř nejsem nic víc, než zkažená kříženka, která se stará jen sama o sebe, na ničem jiným mi nezáleží."

„Není tak jednoduchý rozlišit lidi na dobrý a špatný. A já moc dobře vím, na jaký straně stojíš. Ale ani to mi nezabrání se pomstít. Copak ty by ses nepomstila člověku, kterej ti vzal všechno." Chytil ji za zápěstí a otočil čelem k sobě.

Rozzlobeně se mu vytrhla a ruka jí instinktivně zalétla k dýce. „Samozřejmě, že bych se pomstila, ale nemůžu, protože to všechno je moje chyba. To kvůli mně se to stalo a věř mi, není tak jednoduchý se pomstít sám sobě. Nenávidím se a musím s tím žít. Každou zatracenou hodinu, každej zatracenej den. Tak si sbal svoje věci a vypadni, o Hrota se postarám." Těch několik kroků směrem k hostinci spíš doběhla, než došla a vpadla dovnitř.

Nenáviděla si tak moc, až to bolelo.

***

Do malého pokoje dopadaly přes zaprášené okno bledé měsíční paprsky. Princ klidně oddechoval a Ealia se co nejtišeji vykradla ven na chodbu.

Všechno bylo připravené. Při večeři nasypala Hrotovi do pití hned půlku skleničky a teď už se šla jen ujistit, jestli je opravdu mrtvý.

Pokoje tu byly po dvou a ona věděla, že si bude muset dát pozor, aby nevzbudila Zrzka, který by mohl všechno zkazit.

Pootevřela dveře a jejich vrzání znělo v tom tichu tak hlasitě, že měla chuť si zacpat uši.
Místnost byla pohlcená stíny, které se plazily po stěnách a podlaze jako věčná monstra.
Ealia se zastavila uprostřed pohybu a tiše poslouchala. Ke svému zděšení neslyšela oddechovat jednoho člověka, jak čekala, ale oba.

Ruka jí sklouzla k dýce a ona se pomalu blížila k Hrotově posteli. Nechápala, jak je možné, že prášek ještě nezabral.

„Tu skleničku jsem mu sebral," zazněl ve tmě Zrzkův hlas a postel zaskřípala, když se zvedl do sedu.

Ealia se musela držet, aby neodolala nutkání poslat dýku jeho směrem.

„To si s tebou ještě vyřídím," zasyčela a rychle přemýšlela, nad změnou plánu, protože i Hrot už začínal vstávat. To nebylo dobré.

„Tak jo, zítra ráno ho najdeme na ulici. Bude to vypadat jako náhodná obět pouliční opilecký bitky. Jestli chceš pomoct, pár pěstí se mi bude hodit, jestli hodláš překážet, brzo se blízce seznámíš s mojí dýkou, jestli chceš vypadnout, máš možnost," vychrlila ze sebe a zastrčila zbraň do pouzdra. Nesnášela, když musela bojovat holýma rukama, ale teď neměla na vybranou.

„Beru první možnost," oznámil Zrzek a protáhl se, aby se dostal ze spánkového opojení. I Hrot vstal z postele a chvíli nechápavě pozoroval celou situaci, až když viděl bojové postoje, došlo mu, co se tady děje.

„Špatný voják a zrádkyně. To jsem nečekal." Suše se zasmál a sáhl pod polštář, kde zřejmě schovával nůž. Ealia jediným přesným úderem do žeber vrátila jeho pozornost k sobě.

„Není v tom nic osobního," ušklíbla se, ve snaze ho trochu rozzuřit a vyvést z rovnováhy.

„Všechno je to osobní," vyvrátil její tvrzení Zrzek a jeho pěst se setkala s Hrotovou tváří.

„To by snad stačilo." Odplivl si a i on zaujal bojový postoj. Svaly na jeho odhaleném hrudníku se napínaly, když se napřáhl k první ráně.

Ealia zapomněla na to, co jí léčitelka řekla a on jí to bolestivě připomněl. Tím, že si chránila víc jeden bok, chránila méně ten druhý a on si toho všiml.

Tělem jí projela tupá bolest a místností se ozvalo křupnutí.

Ealia byla zvyklá na naražininy, tržné rány i zlomeniny, ale i tak se nemohla okamžitě zvednout a pokračovat v boji.

Zrzek jí naštěstí zastoupil. Vyměňoval si z Hrotem jeden úder za druhým a vypadalo to, že jsou vyrovnaní. Dokonale znali svoje pohyby a využívali to naplno.

Ealia se stačila trochu vzpamatovat a skryla se ve stínu. Pomalu se sunula kolem zdi až za Hrota.

Okamžik překvapení. Výhoda.

Oba muži byli tak zabraní do boje, že si Ealii ani nevšimli... Dokud Hrotovi nepodrazila nohy.

Zapotácel se a spadl na zem. Cestou vrazil hlavou do rohu nočního stolku. Z rozražené lebky začala okamžitě téct krev a zbarvila dřevěnou podlahu do ruda.

Ealia věděla ještě dřív, než se pokusila nahmatat tep, že je mrtvý. Rychle se ujistila, že už se nikdy nenadechne a s rozzuřeným plamenem v očích se otočila na Zrzka.

„Jsi na řadě," zasyčela a v tu chvíli ucítila v těle divokost, kterou ji Enëa vždy učila potlačit. Rozdíl byl v tom, že tentokrát se jí ta divokost hodila.