Maska hraběnky

17. - Minulost

Čekali ve stínech. Trvalo skoro tři týdny, než Enëa dovolila Nëalovi účastnit se úkolů.

„Proč jsi jí to neřekla?" Nëal čistil dýku lemem svého pláště.

„Nechtěla jsem, abys kvůli tomu měl problémy," opřela se o zeď a čekala na smluvené znamení.

„A kvůli tomu jsi jí nechala, aby ti zlomila žebra?" poukázal na její stále ještě zavázaný bok.

„Nebolí to," lhala a on to moc dobře věděl.

„To je jedno, byl to můj nápad. Ty jsi jenom šla se mnou, protože jsi věděla, že bez tebe bych to nezvládl."

„Šla jsem s tebou, protože jsem tě nedokázala zastavit. Byla to moje chyba a za chyby se platí. Moje cena nebyla zas tak moc velká." Zastrčil dýku do pouzdra.

„Nemusela být žádná," namítl. „Kvůli mně jsi zraněná."

„Myslím, že pokud řešíme tohle, jsi na tom hůř." Z dálky se ozvalo pronikavé zahvízdnutí. Oba okamžitě vyskočili na nohy a za zvukem se rozběhli.

„Udělal bys pro mě to samé, jsi přeci můj malý bráška," usmála se. „Už to neřeš, nic s tím neuděláš."

„Dobře, ale dlužím ti plášť."

„Domluveno," přikývla a přeskočila malou zeď.

Enëa už stála v plášti a s maskou u domu.

„Nikoho nevzbuďte," zašeptala, jako by to nebylo i tak jasné a zachytila se výstupků na zdi.

Ealia a Nëal ji okamžitě následovali.

Byli přesně jako jejich nová jména, pod kterými je znalo celé město.

Stín a Sestry Stínu.

Vloupat se do pokoje byla hračka. Vzít tu holku, aniž by se vzbudila už moc ne.

Enëa spoléhala na to, že má tvrdý spánek a nespletla se. Svázala jí ruce u zápěstí a nohy u kolen a kotníků. Nakonec si dívku přehodila přes rameno, jako by vůbec nic nevážila a opatrně slezla dolů na ulici.

Teď zbývala poslední část.

„Všechno rozházej a pober co uneseš."

„Škoda, mám rád čistou práci," pokrčil rameny, ale tiše, aby podle rozkazu nikoho nevzbudil, shodil na zem skříň. Bylo jednodušší, když to vypadalo jako loupěž.

***

„Tohle... Tohle nemůžete!" vykřikla mladá zrzavá dívka a pokusila se osvobodit tím, že praštila Enëu do zad. Marně.

„Můžeme," Nëal nasadil výraz neviňátka.

„Proč to děláte?" vzlykla.

„Nemáme stejně jako ty každý den snídani do postele, čisté nové šaty a vanou plnou horké vody. Proto." Enëa si ji nadhodila na rameni, aby se jí lépe nesla a v klidu pokračovala v cestě.

„Co se mnou chcete udělat?"

„Předat tě tomu, kdo nás najal." Ealia si urovnala drahý šedý plášť, který našla v dívčině skříni, ale nebylo to ono.

„Rodiče se budou bát." Dívce po tvářích stékaly slzy, ale ani s jedním z nich to ani nehnulo.

„Uklidni se, pokud nás najmou, abychom tě získali zpět, budeš v pořádku. Pokud ne... No, to už ti asi neřeknu." Enëa ji postavila na zem a okamžitě zarazila pokus o útěk ránou do boku.

„Nepokoušej se utéct," zašeptala jí do ucha. „Máme rozkaz, přivést tě živou a zdravou, nerada bych ho porušila." Přivázala jí ruce ke sloupku.

„Chvíli počkáme, za chvíli bude tady." Opravdu to netrvalo dlouho a v uličce se objevila trojice mužů.

To nebylo domluvené. Všichni tři jako jeden sáhli po dýkách.

„Výborně, rozkaz jste splnili."

„To máte pravdu," ozvala se Enëa a v jejím hlase jasně zněla ostražitost. „Takže teď zaplatíte."

„Je mi líto," ušklíbl se první - zřejmě vůdce.

„Ty peníze určitě utratíme za něco lepšího, ale teď vás budeme muset zabít." Jen větu dořekl Enëa hodila dýku. Naprosto přesně. Zabodla se muži do čela.

„Nechápu, že jim ještě nedošlo, že podvést nás není nejlepší nápad."

Další dva muži se na ně vrhli, ale jediný důvod proč si je jejich vůdce vybral byl zřejmě děsivý vzhled. V boji byli k ničemu.

Ealia se ani nemusela snažit, bodnout protivníka do srdce bylo až směšně jednoduché. Druhého mezitím zneškodnila Enëa. Od opasku mu odepla váček s penězi.

„No, holku jsme přivedli, zaplaceno vlastně taky dostali a teď můžeme jít," odvázala dívku. „Cestu najdeš sama, ne?"

„Prosím, já... Spala jsem a ve městě se nevyznám," sklonila hlavu.

„Takže chceš, abychom tě odvedli zpět? Dobře. Nëale, urči cenu."

„Nejdřív jsme museli čekat, nemám rád čekání, potom vydržet ten její křik a mám dojem, že z těch ran na tvých zádech budou modřiny. To znamená... Pět zlatek pro každého?" Zamrkal.

„Pět zlatek je moc, já..."

„Osm a jsme domluveni. Tak můžeme jít, ne? Chci se ještě vyspat."