Maska hraběnky

47.

Princ byl vzhůru už od východu slunce a pozoroval zaprášeným oknem ulici pod sebou. Z malých stavení vycházeli lidé a připravovali se na trh a on si musel přiznat, že si na tohle všechno už začínal zvykat. Pořád se mu nelíbilo, že musí spát na zemi a jíst jídlo, které se chutí ani nepříbližilo hradební kuchyni, ale věděl, že dělá správnou věc. Když přivede léčitele, ukáže, že bude dobrým králem. Ukáže, že není zklamáním a ukáže, že Christian není jediný, kdo umí udělat otci radost.

Tahle zatracená výprava ho děsila víc, než cokoliv jiného, ale odmítal to říct nahlas. Po tom zmizení Starce se mu v hrudi objevil podivný chlad a s každou další komplikací se stahoval blíž a blíž k jeho srdci.

Když spatřil Tesákovo mrtvé tělo, měl pocit, jako by se mu do svalů zakousla ledová šelma a od té doby se nechtěla pustit. Vysávala z něj pocity, radost ze života a vlastně i život samotný.

Tak strašně se bál, co přijde příště. Nevěděl, komu může věřit, zvlášť od doby, kdy zjistili, že je Sokol zradil.

Přemýšlel nad tím, jak byl v paláci naivní, jak si myslel, že vládnutí zvládne bez jakéhokoliv problému. Viděl svět tam venku jako něco jednoduchého, o co se nikdo nemusí starat a od všech hrůz ho držely silné zdi hradu. Ale teď už ne. Teď byl sám součástí toho obrovského světa a zjišťoval, že přežít v něm není nic jednoduchého.

Uvědomil si, jak byl pošetilý a došlo mu, že takový král by svou zemi jenom zničil. Ač se to zdálo nepravděpodobné, ne-li přímo nemožné, na Apaeře mu záleželo. Záleželo mu na uznání lidu a na tom, aby byl dobrým králem... V rámci možností.

Snažil se změnit a věřil, že ta zvláštní žena, která cestovala po jeho boku, mu s tím pomůže. Nevěděl totiž, kde by měl začít. Kdy se z něj stalo tohle?

Postel zavrzala a hraběnka vstala. Vlasy měla trochu rozcuchané a maska se jí ve spánku sklouzla trochu na stranu. Pořád úplně nechápal, proč tak krásná žena skrývá svou tvář. Dokázal pod maskou rozeznat výrazné lícní kosti a zvláštní tvar jejích medově zlatých očí, ale to bylo všechno.

„Dobré ráno," pozdravil. Protáhla se a setřásla ze sebe deku, až potom odpověděla. „Dobré, teie." Na to oslovení už si stihl zvyknout a líbilo se mu, jak to zní.

Sáhla do svojí sedlové brašny, vytáhla pár kusů oblečení a bez rozpaků se začala převlékat. Princ se na poslední chvíli otočil a radši dál sledoval lidi spěchající na trh.

Hraběnka se rozesmála a kromě toho zvuku slyšel princ ještě šustění látky.

„Pochybuju, že byste viděl něco nového," poznamenala a princ cítil, jak začíná rudnout.

Tohle byla další věc. Ta žena se chovala úplně jinak, než všechny ostatní, se kterými se kdy setkal. Nepotřebovala nikoho jiného, spoléhala jen na sebe a věřil, že by klidně dokázala venku přežít i bez toho vojenského doprovodu. Byla silná, takových žen existovalo málo.

„Dnes pojedeme dál, čeká nás ještě dlouhá cesta. Zastavíme se u kováře pro meč a budeme pokračovat. Najíme se po cestě. Velké území tady patří Zrádců a až ho objedeme, budeme skoro na Divokých pláních. Potom pojedeme na východ. Už můžete," oznámila. Věděl, že cestu už probírala se Zrzkem a Hrotem a pokud s ní souhlasili, nic nenamítal.

Měla na sobě obvyklou bílou košili v pase staženou širokým páskem, kalhoty z tuhého materiálu a jezdecké boty. Vlasy si právě zaplétala do copu, dokonce už si stihla upravit i masku.

Svým způsobem jí to v tomhle slušelo mnohem víc, než v tmavých šatech, které nosila na hradě. Stýskalo se mu po té době, kdy si žil svůj bezstarostný život a jediné, co řešil byly hodiny elfštiny a pěkné služebné, ale věděl, že až se vrátí, už to nebude stejné. On nebude stejný.

Následoval hraběnku po starých schodech do přízemí a potom do stájí.

Nasine, jeho černý hřebec, už netrpělivě podupával a pohazoval hlavou. Neměl prince rád a ani princ k němu nechoval velké sympatie. Dostal ho od otce k osmnáctinám a protože projížďky lesem nebo lov nebyly jeho silnými stránkami, kůň zůstal většinu času zavřený ve stáji - a to ho štvalo. Byl divoký, hrdý a rozhodně neuměl odpouštět, což princi cestu značně stěžovalo. Sice už se zvládal udržet v sedle, ale to, že kůň měl svou vlastní hlavu a odmítal poslechnout většinu příkazů, které dostal, dovádělo prince k zuřivosti, ne-li k šílenství.

Princ by mnohem radši jel na hraběnčině klidné, vyrovnané klisně, se kterou nehlo vůbec nic. To ale samozřejmě netušil, jaké problémy s ní hraběnka zpočátku měla. Teď už se naučily spolu vycházet a jedna druhou alespoň částečně respektovat.

Rozhlédl se kolem a hledal Zrzku a Hrota. Jejich hnědáci stáli v boxech a po vojácích nebylo nikde ani stopy.

S tázavým výrazem se obrátil na hraběnku, která právě utahovala řemínky sedla. Klisna klidně stála, což byl pravý opak toho, jak se choval při sedlání Nasine.

„Kde je Hrot a Zrzek?" znovu očima prohledal celou stáj, jako by snad věřil, že se mu skryli za kupy sena.

Hraběnka nemusela na otázku ani odpovědět, když dovnitř vběhl Zrzek. Spodní ret měl natržený, stejně jako obočí a kolem oka se mu fialově vybarvoval monokl.

„Našli Hrota," vyrazil ze sebe mezi několika nádechy.

„Včera v hostinci naštval pár zdejších sedláků, myslel jsem, že to tou rvačkou skončilo." Teď už princ pochopil, proč Zrzek vypadá, jako by ho přejel kočár a zároveň se ho začínala zmocňovat zlá předtucha. Ledový strach se znovu posunul kousek blíž k jeho srdci.

„Když šel večer zkontroloval koně, museli ho napadnout. Je mi líto," sklonil hlavu a potrvdil tak princovu největší obavu.

Hraběnka strnule stála s rukou stále na sedle a několik děsivých chvil jen hleděla kamsi do dálky.

„Byl to dobrý voják," zašeptala a sklonila hlavu, jak se pokoušela skrýt svůj vlastní smutek.

„To byl," přikývl Zrzek.

Princ se cítil otupěle, smrt mu ještě nikdy nebyla takhle blízko. Myslel, že po tom odhalení Sokola už umírání skončilo, ale zřejmě se mýlil.

„Musíme jet, hlídka už pátrá po těch zločincích. Pokud tu zůstaneme, nemuseli bychom se z města ani dostat, prý hrozí zavření bran."

Hraběnka jen přikývla a všechno se ponořilo do ticha narušovaného jen sedláním koní.

Tentokrát, jako by i Nasine pochopil, že není vhodná chvíle. Klidně stál a nechal prince, aby stále ještě trochu nemotornými pohyby přehodil sedlo přes jeho hřbet.

Za chvíli už projížděli uličkami města a proplétali se mezi davy lidí mířících na trh, pole nebo do práce.

Pokud si princ předtím tak moc přál zůstat alespoň na jednu noc ve městě, teď se zas zoufale toužil ponořit do hlubin lesa. To ale hraběnka rozhodně neměla v úmyslu.

Zastavili před kovárnou.