Maska hraběnky

56.

V jeskyni byla zima.

Ealiu probudilo, jak jí mráz zalézal do těla a to i přes dva pláště.

Ohniště bylo dávno vyhaslé a hromádka suchých větví, které našli u vchodu do jeskyně už taky skoro zmizela.

„Nespíš?" Ealia sebou trhla a přesunula svou pozornost k princi, který se opíral o hrbolatou skalní stěnu.

V jeskyni už se skrývali den a déšť neustával. Ealia si pomalu začínala dělat starosti a vypadalo to, že princ na tom není jinak.

„Je mi zima," přiznala. Princ se přesunul blíž k ní, využil okamžiku překvapení a přitiskl ji blíž k sobě.

Už chtěla začít protestovat, když ji teplo sálající z jeho těla začalo zahřívat.

„Lepší?" Pousmál se a ona v jeho očích i přes přítmí, které v jeskyni panovalo, zahlédla jiskřičky pobavení.

„Děkuju."

Chvíli tam jen tak seděli v tichu, které ale Jenel nakonec přerušil. „Vyprávěj mi o své rodině. Vím, že je to pro tebe těžké téma, ale když si o tom s někým promluvíš, třeba to bude lepší."

Ealia svou chuť mluvit přikládala hladu, zimě, nudě a nedostatku spánku. Nechtěla mu říct všechno, ale věděla, že pokud mu nedá ani drobeček, začne být podezíravý. A to nepotřebovala.

„Jestli mi slíbíš, že dokážeš udržet tajemství, řeknu ti, proč jsem tolik cestovala," navrhla a doufala, že přijme. Tohle mu povědět mohla. Stejně už se nedostane na hrad aby se o tu informaci podělil s králem.

„To ti slíbím rád."

„Dobře. Je to tím, že jsem kříženec..." Odmlčela se a snažila se utřídit myšlenky.

„To vím. Napůl elfka, napůl člověk."

„Ne. Nemám v sobě ani jedinou kapku lidské krve. Nic."

„Jak to myslíš?" Zmateně pozvedl obočí a Ealia si povzdechla.

„Jsem z poloviny elfka, ale tu druhou půlku tvoří vílí krev. Matka mě nechala na krku mému otci, který o mně až do narození vůbec nevěděl, potom odešla. Nikdy jsem se tam necítila doma, takže jsem cestovala přes celou Apaeru do všech možných míst jenom abych nemusela být tam."

Čekala znechucení, zlost, vztek, ale rozhodně ne mírný úsměv. „To je mi líto... A mrzí mě, že jsem tě ze začátku na hradě nechtěl. Christian měl pravdu a já jsem rád, že alespoň jeden z nás si zachoval dobré způsoby. Odpustíš mi, že jsem byl namyšlený pitomec?"

Ealia překvapeně zamrkala a nějakou dobu jí trvalo, než zase našla slova. „Pitomec jsi pořád, ale už to není tak zlý." Rozesmála se a princ ji okamžitě následoval.

A Ealie bylo v té chvíli dobře.

Když si to uvědomila, ztuhla a cítila se, jako by někdo drtil její tělo v pěsti.

Je to tvůj nepřítel a ty ho brzo zabiješ, potom dosnaneš všechno, co jsi kdy v životě chtěla a budeš konečně šťastná. Zasloužíš si to. Být šťastná. A tenhle princ tě k tomu štěstí dovede. Připomněla si a zaposlouchala se do zvuku deště, který pomalu slábl, až úplně ustal.

„Přestalo pršet, musíme jet, než zase začne." Její tón byl mnohem chladnější, než čekala.

Jenel bez protestů kývl a vydal se sedlat svého koně. Ealia si všimla, že od té smrti Hrota je Nasine jaksi klidnější, nedělá princi takové problémy, není tak divoký.

Přehodila Marei sedlo přes hřbet a jistými pohyby zapínala všechny řetízky a přezky. Nemohla se dočkat, až konečně vypadnou.

Objížděli velké území lesních elfů (o kterém princi napovídala, že patří Zrádcům), čímž se dostávali do těsné blízkosti Divokých plání. Plán byl jasný. Projedou ten úzký pás neúrodné země, který je čekal a potom zamíří na severo-východ.

Věděla moc dobře, že kdyby jeli do skal přímou cestou, zvládli by to mnohem rychleji, ale ona potřebovala čas. Potřebovala příležitost.

A potom se vrátí na hrad, vezme si odměnu a bude sledovat, jak se její rozsudky rozpadají v plamenech.