Maska hraběnky

6.

Ealia to všechno z povzdálí sledovala. Aren ji svým činem opravdu překvapil.

Po tom, co ji na statku omráčil a svázal, by od něj jakýkoliv náznak lidskosti nečekala.

Vrazil jí do ruky otěže a šel té dívce pomoct.

Ealia podle polámaných, zraněných křídel a tmavě hnědých linií vytvářejících stromy, listy a květiny na její špínou a prachem pokryté kůži zjistila, že dívka je víla.

Byla vyhublá, křehká, zraněná a zřejmě i nemocná, protože se každou chvíli prohnula v pase pod návalem kašle.

Muži - jejímu pánovi - by nejradši zakroutila krkem. Myslela si, že na nejhoršího možného pána narazila ona, ale očividně se spletla.

Byl sice hrubý, zlý, namyšlený a častokrát rozzuřený, ale tenhle muž ho po ve všech směrech překonal. Za to, jak se k dívce choval by zasloužil dýku mezi oči... kdyby nějakou měla.

„Musíme jít." Aren jí poklepal na rameno. Otočila se ke stánku, muži a zraněné víle zády a vytáhla se do sedla své šedé klisny, která se právě nakláněla ke košíku se zeleninou.

Ealia ji jemně pobídla, ale klisna se ani nehla.

„No tak!" Klisna přežvykovala mrkev a vůbec nedala najevo, že by si jí všímala.

„A dost!" Kopla ji do slabin a ona se okamžitě vzepjala. Ealia by spadla, kdyby Aren nechytil otěže a klisnu neuklidnil.

„Dej pozor. Pokud skončíš na zemi, sbírat tě nebudu," zamumlal a mezi stánky zamířil k hostinci. Po včerejší noci strávené pod skalnatým převisem se rozhodl přenocovat tady a Ealia se ani v nejmenším nebránila. Rozhodně dávala přednost měkké posteli před zmrzlou studenou zemí.

Koně odvedli do stájí, odsedlali a potom vstoupili dovnitř.

Od všech stolů se ozývaly hluboké mužské hlasy a smích doprovázený cinkáním korbelů piva.

Ealia cítila pach alkoholu a kouře. Každý jiný by se pravděpodobně musel bránit kašli a znechucení nad některými ze... zákazníků, ale jí to jenom připomnělo starý život.

„Přejete si, pane?" Zeptal se malý hostinský s růžovými tvářemi a nadšením jiskřícíma očima. Ealia by vsadila měšec zlata na to, že se rozhodně čas od času taky napil s ostatními.

„Pokoj." Opověděl Aren stručně, bez jakýchkoliv emocí.

„Jeden, pane?"

„Kdybych jich chtěl víc, řeknu to," zamumlal bojovník a položil na pult čtyři zlatky - rozhodně víc, než kolik pokoj stál.

Hostinský - teď s už trochu povadlým úsměvem - mu podal klíč. „První patro, čtvrtý pokoj z leva."

Schody pod nimi skřípaly a Ealie pomalu přebíhal mráz po zádech při pomyšlení, že by celá tahle budova mohla každou chvíli spadnout.

To, že měla sdílet pokoj s Arenem ji ani v nejmenším nepřekvapovalo. Samozřejmě, že jí chtěl mít pod dohledem celou dobu a pravděpodobně ji bude hlídat i na hradě.

„Víš..." Svalila se na postel. „Nemusíš mě celou noc pozorovat tím svým pohledem ‚propíchnu-tě-když-mi-k-tomu-dáš-důvod'."

„Moc dobře vím, že Sestry stínu nejraději vraždí v noci a ve spánku, takže tě budu celou noc sledovat pohledem ‚propíchnu-tě-když-mi-k-tomu-dáš-důvod'."

Kapitolu věnuju violka747 a moc děkuju za krásné komentáře a podporu. :)