Maska hraběnky

29.

Už nebyla možnost toho všeho nechat a jednoduše utéct a Ealia to moc dobře věděla. A nijak zvlášť jí to neštvalo. Tohle všechno dělala, protože chtěla, byla tady, protože chtěla svobodu a když dokončí úkol, získá jí.

Nikdy svobodná nebyla. Nikdy. Vždycky byla otrokem hladu, nebo chudoby, později se staly jejím vězením špinavé ulice města a polorozpadlý dům, potom statek, teď je její klec sice nádherná, zdobená zlatem a plná krásných šatů, služebnictva a výborných jídel, ale pořád je to klec.

Ealia z hluboka vydechla, jako by dlouhou dobu zadržovala dech. Král se dnes ráno po dlouhé době objevil na snídani. Bylo vidět, že mu není nejlépe. Byl unavený a ztrhaný, vyčerpaný a Ealiu to vědomí nějaký zvláštním způsobem těšilo. Dostal co si zasloužil. Oznámil princi i všem ostatním o připravované výpravě, kterou ‚Povede Hraběnka Akerea, která je velice laskavá, že se nabídla. Velmi si toho vážním a na tuto pozici je jako cestovatelka nejlepší.'

Ealie bylo jasné, že to není jen kvůli tomu. Král nebyl pitomec a jí došlo, že taky na tuhle možnost přistoupil kvůli tomu, že je poloviční elfka.

Všichni se tvářili překvapeně a ona poprvé viděla prince Jenela vyděšeného. Byl to jen okamžik, když tahle emoce přelétla jako stín přes jeho tvář a on jí hned skryl za hrdost a pýchu, ale ona si všimla.

‚Vyrazíte co nejdříve to bude možné.' Ukončil král proslov a odešel zpět do svých komnat.

„Akereo?!" Hlas víly k ní doléhal jakoby z velké dálky. Trhla sebou.

„Ano?" Iris stála u její skříně a balila jí věci na cestu.

„Jídlo, mapy, co dál? Jaké oblečení chceš s sebou?" Ealie se konečně podařilo přesvědčit Iris, aby jí tykala a neoslovovala jí ‚Hraběnko'. Bylo to jejím osobním vítězstvím.

„Dva pláště, jeden hnědý a druhý nejlépe černý, alespoň dvě masky, nějakou košili a kalhoty, vodu,..." Přemýšlela, co dalšího by mohla potřebovat. Zbraně, ale ty si radši sbalí sama.

Rozhodla se jít zeptat Arena, jestli mu Hrabě neřekl víc, než řekl jí.

„Hned se vrátím." Vyběhla ze své komnaty a pospíchala chodbami hradu (Momentálně plnými hluku, protože princ odjížděl.) až ven a k Arenovu domu.

Nikdo neotevřel, takže zamířila ke cvičišti. Lákalo jí dát si cvičný zápas s vojáky, ale protože tady hrála roli křehké hraběnky, nic takového si nemohla dovolit.

Aren byl zrovna uprostřed souboje s princem Christianem.

„Arene?" Trochu nad tím oslovením zaváhala. „Potřebovala bych s vámi mluvit." Střelila postranním pohledem k princi a Aren pochopil.

„Omlouvám se, princi, potřebuji dát hraběnce ještě nějaký podrobnosti o cestě, snad příště?" Christian kývl, usmál se a zamával na Ealiu. Odebral se zpět k hradu.

„Řekl ti Hrabě něco důležitého, nebo mám prostě jet a někde uprostřed odstranit prince a vrátit se s jeho mrtvým tělem?" Mluvila tiše, protože si byla dobře vědoma toho, že kolem je pořád ještě dost lidí. Nestála o to, aby výprava skončila ještě dřív, než vůbec začala.

„Nic moc." Pokrčil rameny. „Pošlu s tebou jednotku vojáků, o které můžu přijít..." Poslední dvě slova zdůraznil. „A protože mě nechal Hrabě na hradě, budeš posílat po tom svém ptáku vzkazy. Věří ti, tak si toho važ a nepokaž to." Sáhl k opasku a odepl od něj váček s penězi.

„A posílá ti tohle. Nikdo až na tebe se z téhle cesty nevrátí živý." Zadíval se jí do medově zlatých očí a ona přikývla. Tohle dokáže zařídit. "A pokud ano, tak živá nezůstaneš ani ty." Ta slova se nad ní od té doby vznášela jako temný stín a byla děsivější, než všechny provazy na šibenicích, který byly přichystané jen a jen pro ni.