Maska hraběnky

44.

Do města dorazili až pozdě odpoledne, hlavně kvůli tomu, že je po cestě dostihl déšť a cesta po promočených loukách byla mnohem těžší. Ve vzduchu se ještě pořád držela vlhkost, ale slunce už zase přebíralo vládu nad oblohou.

Ealia se měla na pozoru. Tohle bylo poprvé, od doby, co jela pro Iris, kdy byla ve městě. Pozorně si všímala, jestli někde nevisí její podobizna s vypsanou odměnou. Ne, že by měl někdo možnost ji poznat, vzhledem k tomu, že nenosila svůj stinný plášť, ani masku, kterou dřív používala. Ta ležela bezpečně ukrytá v tajně všité kapse jezdecké brašny.

Poslala Hrota (i přes jeho protesty) najít nějaký hostinec a sama se Zrzkem a princem jela na trh pro zásoby.

Princ si oblékl Zrzkův obnošený plášť, aby ho nikdo nepoznal a i Ealia si radši hodila přes hlavu kápi.

Kopyta koní klapala na zemi dlážděné hrubě opracovanými kostkami, když je uvázali u žlabu a šli nakoupit.

Koně Tesáka a Sokola co nejnenápadněji odevzdali královské hlídce u brány. Kdyby to bylo na Ealie, klidně by ty dva hřebce prodala, ale brala to jako vzkaz, který posílá Arenovi. Roru teď všichni pozorně hlídali a ona si to dobře uvědomovala, takhle alespoň moha dát vědět, že dva další jsou z krku.

„Mladá paní, kupte sýr, je nejlepší v okolí!" zakřičel na ni otylý muž s červenými tvářemi a koutky rtů cukajícími v úsměvu.

„To vám věřím." Přikývla a kápě jí spadla ještě víc do obličeje. Byla si jistá, je jí jsou vidět pouze rty a záblesk bílých vlasů. „Vezmu si dvě kostky." Muž se jenom usmál a sýr zabalil.

Zrzek si zatím u protějšího stánku poblíž kovárny prohlížel zbraně a princ jí stál po boku.

„Kam půjdeme teď?" zeptal se a Ealia se rozhlédla kolem. Zrak jí padl na malý stánek s hojivými mastmi a odvary. Všechny, které měli už stihli vypotřebovat, hlavně po boji s elfy.

„Támhle." Zamířila ke stánku a aniž by zvedla hlavu k obchodnici, prohlížela si nabídku. Zrzek si zavolal prince, snad aby mu ukázal, jak vypadá opravdový meč a možná taky proto, aby mohli prodat tu směšnou pozlacenou napodobeninu, která teď byla díky Ealie na kousky.

„Co ty tady děláš?!" Ealia sebou trhla a potom se zadívala na obchodnici, která vlastně žádnou obchodnicí nebyla. Byla to ta léčitelka, která zachránila život Enëe a Nëalovi.

„Nevím, o čem to mluvíte," zamumlala a přemýšlela, jak ji ta žena mohla poznat.

„Samozřejmě, že víš. Tvoje oči skryté pod maskou poznám všude, i přes to, kolik let jsem tě neviděla. Navíc o té doby, kdy tě tvá sestra uhodila si víc kryješ žebra. Už to je asi instinktivní a když člověk nedává pozor, nevšimne si toho, ale já o tom vím." Ealia věděla, že nemá cenu lhát, ta žena byla pozorná.

„Pracuju," odpověděla. „Stejně, jako vy."

Nějakým zvláštním způsobem věděla, že tahle žena její tajemství nevyzradí. Věděla to už v tu chvíli, kdy vrazila do její ložnice a vytáhla ji uprostřed noci ven, aby zachránila život dvěma lidem, na kterých Ealie záleželo víc, než na vlastním životě. Věděla to, když léčitelka spatřila, v jakém stavu jsou a přes to pořád přežívají. A věděla to, když se postavila do cesty dýce, kterou držela Enëa.

„Proč mám pocit, že máš problémy? Kde jsou tvoji sourozenci?"

„Protože je mám." Druhou otázku nechala schválně nezodpovězenou. To bylo moc bolestivé téma, které si nechávala pro sebe. Nikdo to nikdy nezjistí. Nikdo nezjistí, že za to za všechno může ona.

Ukázala na dvě lahvičky s průzračnou tekutinou, malou skleničku s namodralým práškem a jednu misku plnou tuhé masti.

„Proč jste vůbec tady?" Neodolala, musela se zeptat. Proč by ta žena odcházela tak daleko od domova?

Léčitelka se hořce zasmála a sáhla pro vybrané zboží. „Po tom, co se městem roznesly zprávy, že jsou Stín a jeho sestry pryč, objevili se zločinci, kteří se dřív ze strachu radši drželi v ústraní. Nic jim nebránilo, nemuseli se bát, že jim uprostřed noci podřízne krky banda dětí. Už tam nebylo bezpečno pro mě, mého muže, naše děti ani pro nikoho jiného. Proč jste odešli?"

Ealia jen zavrtěla hlavou a položila na pult pět zlatých, dvakrát víc, než byla cena.

„Všichni máme tajemství. Doufám, že to mé je u vás v bezpečí, nerada bych hledala váš dům." Léčitelka pochopila okamžitě. Vždycky věděla, že je Ealia hrozbou, ale věděla také to, že je dítětem bez domova a živí se jak může. Chápala ji... alespoň trochu.

„Samozřejmě, můj dům nebudeš potřebovat."

„To jsem ráda." Převzala si mast, prášek a odvary a přidala je do vaku k sýrům.

Koupila ještě několik kusů sušeného masa, pár pšeničných placek, chleba a trochu brusinkové šťávy. Potom se zastavila u Zrzka a prince.

„...tenhle meč je moc dobrý. Použil jsem na něj to nejlepší, co jsem měl," vykládal zrovna kovář a ukazoval dlouhý, široký meč, který se v záři slunce a plamenů od výhně jenom leskl. Rukojeť byla omotaná kůží a kus čepele vykládaný malými šedými kameny, kusy skla a stříbrem.

„Zbraně nejsou šperky." Poznamenala. Kovář překvapeně zvedl hlavu a zamračil se.

„Ne, to opravdu nejsou, ale to neznamená, že nemůžou vypadat dobře."

„To neříkám, spíš si myslím, že těch kamenů je tam moc a meč nebude dobře vyvážený."

„Tak jak podle vás vypadá dobrá zbraň, smím-li se ptát?"

Ealia okamžitě vytasila jednu ze svých dvou identických dýk. Měla jich víc, ale tyhle dvě byly její nejblíbenější a věděla, že se na ně může spolehnout. Připomínaly jí, že i ona měla sestru, která jí byla tak podobná.

„S touhle jsem spokojená." Cítila zvláštní pocit, když podávala vlastní zbraň cizinci.

Kovář si dýku dlouho pozorně prohlížel. „Ten, co ji vykoval musel být mistrem svého řemesla," zašeptal obdivně a Ealia si ji od něj vzala zpět.

„To byl."

Chci poděkovat vám, protože čísla u příběhu neuvěřitelně rostou a potom chci poděkovat mým dvěma novým betám, které mi snad pomůžou udržet příběh alespoň trochu na uzdě. Díky! :)