Maska hraběnky

32.

První paprsky slunce pronikaly skrz koruny stromů a dopadaly na zmrzlou zem poprášenou vrstvou bělostného sněhu.

Na cestě byli teprve třetí den a už teď měla Ealia chuť skočit z nejbližší skály, na kterou narazí.

Se Zrzkem od toho rána nepromluvila ani slovo, ale vzhledem k tomu, že nikomu neřekl, co viděl a slyšel, nebylo to potřeba.

„Za jak dlouho už tam budeme?!" Musela si chvíli představovat malou chatku vysoko v horách, kde jednou chtěla žít, aby se uklidnila. Kdyby se téhle výpravy neúčastnil princ Jenel, byla by bezpochyby mnohem příjemnější.

„Dlouho, teie. Skály jsou odtud opravdu daleko a vzhledem k tomu, že nejkratší cestu k nim ovládají Zrádci, musíme jet přes celou Apaeru." I ty tři dny už si na ní vybíraly daň. Záda měla ztuhlá a jizva na krku každou chvíli bolela, protože rána se sice zacelila díky Iris, ale úplně uzdravená nebyla. Ealia ji - stejně jako všechny ostatní jizvy - skrývala pod plášti a dlouhými halenami, ale věděla, že dřív, nebo později si jí někdo všimne a bude se ptát.

„Proč Zrádce prostě neporazíme? Máme vojsko, tak kde je problém?" Ealia díky svému citlivému sluchu postřehla, jak se Zrzek dusí smíchy a snaží se to skrývat.

„Výsosti..." Začala trpělivě a byla za to na sebe náležitě pyšná. „Zrádci sami mají velké množství spojenců a mezi ně patří hlavně elfové, víly a zvířecí lidé. Myslím, že i když jejich armáda by nebyla ani z poloviny tak velká, jako naše, porazili by nás." Koutkem oka zahlédla Roru, která se usadila na větev blízkého stromu a varovně zakrákala.

Ealia se napnula, protože léta ji naučila havranovi věřit. Rukou nenápadně sklouzla k boku a nahmatala rukojeť dýky. I koně začínali být neklidní.

„Zastavte." Zašeptala, ale v až příliš tichém lese to znělo, jako by křičela.

Zrzek se na ní ohlédl.Došla k názoru, že z bitev radši utíkal, než by v nich bojoval.

„Proč bych měl zastavovat? Vždyť už tak jedeme hrozně pomalu." Postěžoval si princ a v tu chvíli - kdyby samozřejmě mohla - by po něm s radostí hodila dýku.

„Buď zticha!" Sykl Hrot. Promluvil snad poprvé od začátku cesty, snad s vyjímkou představování.

Princ opravdu zůstal zticha, ale spíš ze šoku a překvapení, že mu Hrot něco nakázal.

Mezi stromy se vynořilo pět černých stínů. Neslyšně se přiblížili dost blízko, aby Ealia zjistila, že pod těmi kápěmi se skrývají elfové. Vysocí a silní elfští bojovníci.

„Shoďte kápě a řekněte, co chcete." Dala si záležet, aby zněla klidně.

„Slečinka si hraje na statečnou." Zahlédla záblesk bílých zubů. „Chceme jen několik nepatrných drobností. Vaše peníze a potom taky koně a pokud se budete bránit, vaše životy k tomu." Celým tělem se jí rozlil ten známý pocit, který měla vždy před bojem.

„Takže zlodějíčci? A já si myslela, že všichni elfové jsou šlechetní válečníci, kteří jezdí na jelenech a pojídají větvičky." Naklonila hlavu na stranu.

„Jeleny jsme nechali doma." Pokrčil rameny ten, který vystupoval, jako velitel.

„Škoda. Teď ty kápě." Seskočila ze sedla a schválně dopadla trochu neohrabaně. Všechny zbraně měla schované pod pláštěm a dala si záležet na tom, aby jí pokud možno podcenili.

„Peníze a koně jako první." Netrpělivě mávl rukou, ale v jeho podání i tento pohyb působil elegantně a naprosto dokonale.

„A co ty životy?"