Maska hraběnky

11.

„Hraběnka Akerea z Mračných skal," ohlásil muž u dveří a Ealia se musela přemoct, aby před králem sklonila hlavu. Nesnášela ho, za to, co udělal. Magická válka byla jen a jen jeho vina a on teď sedí v drahém křesle, večeří křepelky a jeho lidé se mezitím vzájemně zabíjejí. Znala spoustu zlých a krutých lidí, ale on si zasloužil provaz víc, než oni všichni dohromady.

„Je mi ctí, vaše Výsosti." Kousla se do rtu, až jí tekla krev a pokusila se sebrat všechno svoje sebeovládání, jinak by použila dýku, kterou jí Aren vrátil už teď.

„Rád vás poznávám, Hraběnko. Prosím posaďte se." Christian jí odsunul židli, což by od prince vážně nečekala, ale za tu cestu do jídelny zjistila, že zřejmě není tam namyšlený, arogantní a egoistický, jako všichni princové.

Sám se usadil vedle ní a pohled mu zalétl k prázdné židli po králově pravici. Ealia si domyslela, že to bude asi místo prince Jenela. Nikdo to nijak neřešil, takže to asi bylo na denním pořádku.

„Hraběnko, rád bych si poslechl vyprávění z vašich cest." Obrátila svou pozornost zpět ke králi. Jiní šlechtici u stolu vášnivě přikyvovali.

„A já vám ho ráda povím." Usmála se a upila trochu vína. „Když mi řeknete, o čem chcete slyšet."

„Velmi rád si poslechnu o vašem domově." Na chvíli nasadila předstíraný bolestný výraz, který potom zaplašila. Doufala, že si toho král všiml, a že to mělo žádoucí účinek.

„Mračné skály jsou nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Spoustě lidí se nelíbí zima, sníh a časté deště, ale je to můj domov a rychle jsem si na to zvykla. Není tam moc měst a já pocházím z toho úplně nejsevernějšího a nejodlehlejšího. Zamilovala jsem si ten všudypřítomný klid, který tam vládne..."

„A co Mrační běžci? Žijí tam?" Byla ráda, že ji král přerušil, protože vážně nevěděla, co dalšího by o skalách ještě měla říct. Jistě, bylo to krásné místo, ale nebyla tam dost dlouho na to, aby o něm zjistila něco víc.

„Ano, ale moc toho o nich nevíme. Žijí sami na nejvyšších vrcholcích skal a ostatních se hodně straní, stejně jako my se straníme jich, moc tomu nepomáhá ani Vřeštící skála, která je na jejich území." Usmála se a pořádně si krále prohlédla. Mohlo mu být kolem sedmdesáti a věk se na něm začal podepisovat už dávno, obličej mu brázdily vrásky a několik jizev, vlasy měl skoro bílé a oči kovově šedé, stejně, jako princ Christian.

„Vřeštící skála?" Otázku položil jeden ze šlechticů.

„Ano, Vřeštící skála." Přikývla a znovu upila z poháru s vínem. Sklenička jemně zazvonila, když ji položila zpět na stůl.

„Proč zrovna Vřeštící?"

„Protože, každý, kdo z ní skáče vřeští. Tak moc, že máte pocit, že vám to urve uši, že se vám ten křik zabodne do srdce, a protože je tam úžasná ozvěna, slyšíte ten křik ještě den potom." Dosáhla přesně toho, co chtěla. Šlechtic vykulil oči a otřásl se, ostatní byli podobně šokovaní. Až na prince Christiana a krále.

„Jenom skokem se pozná, zda se z nich stane Mračný běžec?" zeptal se se zájmem princ. Pravděpodobně o nich už něco málo věděl.

„Ano, jediný skok je odděluje od úžasného života, ale taky od strašlivé smrti." V tu chvíli se dveře otevřely a dovnitř vešel muž. I když, říkat mu 'muž' bylo asi trochu přehnané. Mohlo mu být asi osmnáct, tmavě zlaté vlasy měl dokonale upravené, stejně jako oblečení a sledoval je všechny povýšeným pohledem.

„Princ Jenel," ohlásil ho muž u dveří a už v tom okamžiku bylo Ealie jasné, že zabít jeho nebude žádný problém.