Maska hraběnky

40.

Malá vesnice mračných běžců se skrývala ve stínech obrovských skal, které se tyčily všude kolem jako králové. Všichni obyvatelé klečeli na obraji útesu a tiše poslouchali písně větru. Několika z nich tekly po tvářích slzy, ale všichni byli klidní a čekali.

Když se ozvaly kroky, nikdo se neotočil, nikdo se ani nepohnul.

Pět mužů neslo nosítka na kterých ležel šestý. Vypadal, jako by spal, ale jeho hrudník se nezvedal a většina kostí v jeho těle byla polámaná.

Z nebe se začaly spouštět provazce deště. Obloha plakala nad ztrátou svého syna. Vítr už nezpíval, ale žalostně kvílel.

Skupinka mužů opatrně zvedla tělo a přešla až k útesu. Mohli by udělat jediný krok a nejhlubší propast v Mračných skalách by je pohltila jako tlama hladové šelmy, ale oni nic takového neudělali. Neskočili do propasti. Hodili tam tělo.

„Odevzdávám jeho tělo větru a dešti ze kterého bylo ztvořeno." Ozvěna Ziniënova hlasu se nesla kolem a doprovázela jeho mrtvého bratra na poslední cestě.

V té chvíli se objevily přízraky. Byla jich spousta a pluly vzduchem, jako by měly všechen čas na světě. Chytili tělo do svých mlžných paží a začali opět stoupat.

„Nechť jeho duše splyne s proudy vod a větru. Nechť se prohání korunami stromů a procestuje celou Apaeru. Nechť už nemá žádné starosti a úžívá si volnost." V Ziniëově hlase byla jasně znatelná bolest a on se ji ani nenamáhal skrývat. Nebyla na to ta správná chvíle.

„Nechť je navěky svobodná." Promluvili všichni jako jeden a tělo se najednou rozplynulo na cáry mlhy, proudy větru a kapky deště. Ke skupině se přidal další přizrak a oni tak, jak se objevili, taky zmizeli.

Mrační běžci se zvedali a ve svých promočených šatech se vraceli domů ke každodenním činnostem. Jenom Ersea a Ziniën zůstali. Vítr se uklidnil a už jen tiše tesknil, i obloha přestala plakat.

„Pojď se mnou, chci ti něco ukázat." Ersea nevěděla, tak dlouho tam seděla a proto sebou trhla, když Ziniën promluvil.

Natáhl k ní ruku a ona se jí opatrně chytila. Vytáhl ji do stoje a vedl úzkými cestičkami a po strmých svazích až na vrcholy nejvyšších skal.

Přesným pohybem, za ty roky vybroušeným k dokonalosti skočil a chvíli jen tak padal, než ho chytily mraky.

„Pojď za mnou!" zavolal na Erseu.

„Nemůžu. Rada to zakázala, pokud spadnu, přijdou o nejlepší léčitelku," odpověděla a samotné jí to bylo líto. Takhle si život mračné běžkyně rozhodně nepředstavovala.

„Shodli se na tom jednohlasně?"

„No... Vlastně ne," přiznala a nechápala, proč se jí na něco takového ptá.

„V tom případě je jedna osoba, která může tenhle zákaz zrušit. A tou jsem čistě náhodou já. Pojď za mnou."

Ersea jen zavrtěla hlavou, ale skočila, bohužel ne tak elegantně, jako on.

Mraky ji obalily, jako lehká přikrývka a chvilku trvalo, než se vyhrabala na nohy.

Ziniën jí znovu podal ruku a ukázal do dálky.

„Vidíš?" Slunce zapadalo a zbarvovalo oblohu do růžova a oranžova. Vítr ve kterém byla ještě znatelná vůně deště jim rozevlál vlasy a tu dokonalou atmosféru jenom dokresloval.

„Chodím sem vždycky když můžu už od doby, co jsem skočil. Je to důkaz, že všechno ještě není tak zlý." Zašeptal. Ta krása Ersee málem vyrazila dech.

„Proč jsi vlastně skočil?" Zeptala se, protože ji vážně zajímalo, proč tenhle muž riskoval celý svůj život.

„Byl jsem dobrý bojovník, vlastně jeden z nejlepších, ale taky jsem byl kříženec a vždycky mi nějaká část mě samotnýho chyběla. Volala mě voda a vítr a bylo to tak silný, že jsem prostě zahodil to všechno a skočil. Počítal jsem s tím, že umřu, ale doufal jsem, že se to nestane. Proč jsi skočila ty?"

„Já nikdy nebyla v ničem dobrá. Sice jsem byla dítětem vody i větru, ale ani jedno z toho jsem nikdy neovládla. Tak jsem se rozhodla skočit." Pokrčila rameny, jako by se nic nestalo, ale ve skutečnosti byla ten den tak vyděšená a zoufalá, že ze skály spíš spadla, než že by skočila.

„Jsi v něčem dobrá. Léčíš nás, bez tebe bychom to tady jen těžko takhle zvládli. Jsi nejlepší." Usmál se a byl to jeden z těch mála úsměvů, které myslel vážně.