Maska hraběnky

53.

Zrzek byl vyčerpaný. Svaly a kosti ho bolely jako snad nikdy a když se pokoušel nadechnout, stále cítil na hrudníku zvláštní tlak. Měl žízeň a hlad, protože poslední jídlo mu došlo už včera.

Pod očima měl tmavé kruhy z nevyspání, protože dělal krátké zastávky jen kvůli svému hřebci.

Ealia mu nechala celou jeho sedlovou brašnu a k tomu i mapu. Tu jim celou dobu odmítala ukázat a on už věděl proč. Už od začátku cesty je totiž vedla všemožnými oklikami a delšími cestami, aby výpravu co možná nejvíce prodloužila.

„Tak pojď. Ještě chvíli. Potom můžeš odpočívat třeba měsíc," povzbuzoval hřebce a srdce mu bušilo prudčeji a prudčeji, zatímco hory se blížily.

Něco mu zacinkalo v brašně. Předtím tomu nevěnoval pozornost, ale teď ho ten zvuk zaujal.

Mírně se naklonil a dával pozor, aby nespadl ze sedla. Z brašny vytáhl plný měšec zlatých i s pečlivě poskládaným vzkazem.

Opatrně ho rozbalil a uviděl elegantní rukopis, mírně nakloněný na jednu stranu.

Loučení není má silná stránka, ale mám pocit, že tohle je správné. Budeš ty peníze potřebovat víc než já. Dej pozor na sebe i svou rodinu a opovaž se ještě někdy ukázat v královském městě. E.

Trochu se pousmál a ještě trochu popohnal koně.

To, co před týdnem řekl, myslel vážně. Ta žena mu zvláštním způsobem přirostla k srdci a on jí měl rád i přes to, kým byla.

K menšímu domku uprostřed hor dorazil až večer, když se slunce schovávalo a předávalo oblohu měsícům.

Dýchal rychle a ruce se mu sotva znatelně třásly.

Teď šla i únava stranou.

Sledovala chaloupku, kouř plynoucí z komína, pasoucí se kozu a plot, který před lety sám spravil.

Tohle byl jeho domov. Tohle byl důvod tolika špatných věcí, které udělal. Tohle bylo jeho největší přání a největší tajemství.

„Vypadněte! Vojáky tu nechceme." Trhnul sebou při zvuku ostrého hlasu a okamžitě se otočil.

Vlasy jí za to roky trochu ztmavly, takže teď vypadaly jako západ slunce, oči měla naopak světlejší, trochu jako tráva hned po dešti. Byla vyšší a o tolik starší. Útlý pas jí obepínaly světle hnědé šaty s krátkými rukávy a lehkou, vzdušnou sukní, v ruce držela košík plný bylinek a lesních plodů a rty měla sevřené v hněvu.

Chvíli trvalo, než Zrzek našel hlas. Slova, která chtěl říct tak dlouhou dobu se najednou ztratila.

„Celých pět let čekám jen na vyhazov? Vkládal jsem v tebe větší naděje, sestřičko," usmál se a sklouzl ze sedla.

V tu chvíli se jí ve tváři mihlo poznání. Okamžitě upustila košík a pevně ho objala.

Přivinul si ji těsně k tělu a vdechoval vůni lesa z jejích vlasů. Pořád to byla ona. Pořád byla menší. Pořád to byla jeho malá sestřička.

„Jonathane, ty ses vrátil! Děkuji všem bohům a duchům hor a lesa. Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím," vzlykla a stále ho nepouštěla.

A tohle bylo správně. Už nebyl Zrzek. Byl Jonathan. Jediný syn a starší bratr. Byl tím, kým vždycky být chtěl. A to ho dělalo šťastným.

Pokud bude mít někdo zájem, @RaSoKim mi napsala úžasnou recenzi, za kterou moc děkuju. :)