Maska hraběnky

15.

Arena bolel bok, kam ho Gron sekl mečem, ale nedal na sobě nic znát.

Iris (pořád ještě schoulená v jeho plášti) se ho držela pevně kolem pasu a Ealia jela před nimi. Nezpozoroval u ní žádné zranění, takže to, že každou chvíli málem spadla z koně připisoval únavě. Přeci jenom, i on by spánek potřeboval.

Konečně projeli hradní bránou a odvedli koně do stájí.

Aren pomohl Iris ze sedla a odepnul řemínky uzdy, ale v té chvíli uslyšel tlumenou ránu.

Okamžitě se otočil.

Iris klečela u Ealii ležící na zemi, vypadalo to, že je v bezvědomí. Chvíli trvalo, než to Arenovi došlo.

„Co se jí stalo?" Klekl si vedle Iris a až teď si všiml, že pod pláštěm a límcem šatů skrývá Ealia gázu, momentálně úplně rudou prosakující krví.

„Nevím, můžete ji vzít někam, kde ji dokážu ošetřit?" Aren vzal Ealiu do náruče, stejně, jako první den, když ji omráčil a rozběhl se s Iris v patách ke kasárnám.

Rozrazil dveře svého malého domku a položil dívku na postel. Nedokázal popsat emoci, kterou prožíval, přeci se o ni nemohl bát, nezná ji ani týden a navíc se ho pokusila zabít.

Iris svlékla Ealie plášť a odhrnula límec šatů. „Budu potřebovat vodu." Rychle odvázala gázu a zalapala po dechu. Arenovi stačil jediný pohled na hlubokou hnisající ránu, ze které se valila krev, aby pochopil proč. „A všechny hojivé masti, odvary a bylinky, které najdete."

Aren prohledal všechny skříňky v domku a nakonec se vrátil s náručí plnou kalíšků, mastiček a kusů čisté gázy.

Věřil, že dá víla Ealiu do pořádku. Zaklel a v hlavě si vynadal, že tomu zranění dřív nevěnoval větší pozornost... A připomněl si, že bude muset vynadat i Ealie za to, že nic neřekla.

Iris nejdřív ránu dokonale vyčistila. Následně ji pomazala různými mastmi - ke každé nejdříve přičichla a buď ji odložila, nebo použila - a odvary a pár lahviček taky nalila Ealie do úst.

Z věcí, které Aren přinesl, vybrala jehlu a nit a ránu zašila. „Bude tam jizva," zamumlala zatímco ovazovala Ealiin krk kusy gázy. „Ale myslím, že to přežije."

Potom ošetřila i zbývající zranění na dívčině těle. Staré modřiny a škrábance a taky rudé fleky, které jí podle jejích slov způsobila služebná.

„A teď vy." Iris se otočila na Arena a popadla dvě misky s mastmi a gázu.

„Cože?" Nechápavě zvedl obočí.

„Sekl vás mečem. Můžete si prosím svléknout košili? Ošetřím vás." Aren ji bez dalších slov poslechl. Dlouhá rána na jeho boku nebyla hluboká, takže šití nepotřebovala.

Irisiny prsty byly jemné a on si její doteky mimoděk užíval.

Obdivoval ji. Sama byla zlomená, zraněná, hladová a unavená a starala se o ně. Ovazovala jejich rány a na sebe nemyslela.

Iris si pořád neuvědomovala, že je volná. Že už ji nepoutá žádný řetěz na noze. Že už nebude muset pracovat od rána do večera na tržišti, nebo v kuchyni.

Byla ráda, že pro ni ti dva přijeli. Potom co je viděla poprvé, si nemyslela, že by Arenovy tmavé, skoro černé oči ještě někdy viděla, ale potom, co zastavili u stánku s tím, že jdou pro ni ji naplnila taková úleva a radost, že to ani nedokázala popsat.

A teď měla radost z toho, že jim mohla pomoct. Rostlinám díky svému vílímu původu vždy rozuměla a teď se jí to opravdu hodilo.

„Jestli chceš, běž se umýt." Aren se na ni usmál a ukázal na dveře na druhé straně malé místnosti. „Najdeš tam vanu a vědro s vodou. Přinesu jídlo a nějaké nové šaty."