Maska hraběnky

25. - Minulost

Procházela dlouhou, úzkou chodbou. Stěny byly popraskané a na několika místech pokryté plísní. Přes tenké, staré šaty jí do těla pronikala zima a její bosé nohy tomu moc nepomáhaly.

Vešla do jídelny a všichni ztichli. Od včerejška, kdy zmlátila toho drzouna, co se jí odvážil nazvat ‚křížencem' se od ní všichni drželi dál ještě víc, než předtím.

Usadila se k dlouhému dřevěnému stolu a sirotci radši vstali a sedli si na zem, než být v její blízkosti. Takhle jí to vyhovovali. Nikdo se s ní nebavil ani před tím, takže tímhle netrpěla a navíc už nemusela snášet ty urážky a poznámky na její osobu. Víc by si přát nemohla.

Vychovatelka jí nalila do oprýskaného talíře trochu kašovité hmoty vzdáleně připomínající jídlo. Ealia pochopila, že to bude zřejmě její večeře.

Hladově zhltla všech osm lžic a i když se vůbec necítila najedená, nepředpokládala, že by dostala víc jídla.

S pocitem spokojenosti, že jí snad všichni dají konečně pokoj se vydala do společné ložnice. Po ničem netoužila víc, než pořádně se vyspat.

Z malé místnosti sloužící, jako ošetřovna se ozývaly výkřiky bolesti, které Ealiiným uším zněly, jako hudba.

To ona způsobila všechna ta zranění a byla na to náležitě pyšná. Uměla se bránit, ukázala jim, kdo je tady pánem.

Vyhrála.

Vzbudila jí vychovatelka. Bylo uprostřed noci a Ealia nechápala, proč nemůže spát až do rána. Jako vždycky.

Malá, otylá žena se silnýma rukama jí chytla za paži a jen v noční košili, která jí byla dlouhá jí táhla ke dveřím.

„Už se nikdy nevracej!" Zasyčela jí přímo do obličeje a plnou silou jí vystrčila ze dveří.

Ealia spadla na hrubé dláždění. Odřela si lokty a kolena.

Přemýšlela, jestli má smysl vstávat. Stačilo by zůstat tu ležet a dřív, nebo později by jí někdo našel.

A potom by jí šoupli do dalšího sirotčince... Ne, o to nestála.

Posbírala své slabé, vychrtlé tělo ze studené země a vyhrabala se na nohy.

Dlažba studila, ale tak příjemně, že připomínala Ealie prázdnotu v jejím srdci. Pocit spokojenosti ze zmlácení toho kluka už dávno zmizel, ale co jí překvapilo bylo to, že nepřišla vina. Žádná.

„Tak jsi v tom zase sama za sebe..." Zamumlala a vydala se do té nejhorší části města, která odtud nebyla daleko.

Moc dobře věděla, že tady ani v nejmenším nesežene věci, které by jí pomohly přežít, ale zkusit to mohla.

Měla úspěšný den. V jednom zakrytém výklenku našla deku a dlouhou košili.

Uložila se zpět ke spánku a přikryla se potrhanou dekou prolezlou všemožným hmyzem a nemocemi, ale to jí teď vůbec nevadilo.

„To zvládneš. Jako vždycky." Vyčerpaně se usmála a usnula.

Nebylo to poprvé, co byla na ulici, takže se za tu dobu naučila spát jen lehce a vzbudil jí i sebetišší zvuk. Jako například krysa, která vykoukla z hromady odpadu.

Ealia si oblékla košili dosahující jí až někam ke kolenům a sbalila deku.

„Čas jít si najít něco k jídlu." Povídala si sama se sebou, jen aby si udržela zdravý rozum a... Pomáhalo to.

Byla ještě docela čistá, takže dostat se na tržnici pro ní nebylo nic těžkého.

Kolem se právě teď potulovalo několik sirotků a zlodějíčků, takže se před nimi lidé měli na pozoru. To jí práci dost ztěžovalo.

Propletla se mezi lidmi, až se dostala v mohutnému muži s váčkem mincí za opaskem.

Dav, který se postupně na tržišti shromažďoval jí pomáhal a tak si jí nikdo moc nevšímal.

Hbitými, štíhlými prsty odvázala váček z opasku a zatímco se muž hádal s obchodníkem o ceně pěkného nože, nevšiml si, že už nemá žádné peníze.

Bylo to jednoduché.

Až moc.

„Ta malá holka! Pane!" Muž se okamžitě otočil a upřel na Ealiu naštvaný pohled.

Dívka přemýšlela kudy utéct, ale dav, který jí ještě před chvílí pomáhal jí teď znemožňoval, dostat se odtud pryč.

Zaklela. Nebyla na svobodě moc dlouho a nenechá se zase chytit. Znovu už ne.

Muž zvedl ruku k ráně, ale ona se sehnula a prosmekla kolem jeho nohou.

Lidé se za ní začínali otáčet. Proběhla kolem stánku a rychlostí blesku sebrala nůž, na jehož ceně se ti dva nemohli dohodnout.

Pevně nůž i váček s penězi svírala, jako by na nich závisel její vlastní život. A možná to tak i bylo.

V jedné z úzkých, špinavých ulic přepočítala obsah onoho váčku. Pět zlatek a dvanáct stříbrňáků.

To jí na nějaký čas na jídlo postačí.