Maska hraběnky

24.

Silný vítr se proháněl mezi skalami a rozevlával její vlasy, které jí jako zlatý závoj švihaly do tváře.

„Erseo, čekáš tady už od rána, měla by ses vrátit do vesnice." Otočila se a bleskla po dívce naštvaným pohledem.

„Podívej se na oblohu." Zvedla zrak k nebi. „Myslíš, že jsou mraky dnes dobré?"

Dívka brzy pochopila svou chybu. V téhle době bylo lepší, nechat Erseu na pokoji.

„Já... Ne, nemyslím." Povzdechla si a poraženě svěsila hlavu.

„A máš dojem, že je tedy dobré poslat nejlepší běžce na průzkum a riskovat tak jejich nepředstavitelně cenné životy?" Přivřela oči, zářivě modré, jako vodní hladina.

„Ne, nemám."

„To znamená, že souhlasíš s mým názorem. Zůstanu, dokud se nevrátí. Pokud je to všechno, můžeš jít."

„Erseo, Ziniën se rozhodl sám a běžci ho následovali..."

„Je mi jedno, jestli se rozhodl sám, nebo ho do toho nutili." Lhala, ale dívka to nevěděla a to bylo dobře. „Hlavní je, že teď je tam někde nahoře na obloze a riskuje, že spadne. Umím léčit malá i velká zranění, ale zpět ze země našich mrtvých předků ho vytáhnout nemůžu." Její hlas ztratil na naštvanosti a nabral stín strachu.

Dívka pochopila, jak vážná tato situace je a radši nechala Erseu o samotě. Obloha začínala tmavnout a pokrývaly jí tisíce jasně zářivých hvězd. Vítr se proháněl mezi vrcholky skal a zpíval svou smutnou píseň.

Objevily se stíny, které okamžitě poznala, ale bylo jich jen pět. Ne šest, které ráno vyběhli. Začínala se obávat nejhoršího.

Běžci se pohybovali elegantně a ladně, ale tak rychle, že je sotva stíhala sledovat. Z oblaků sestoupili na vrcholu nedaleko od ní a ona se rychlým krokem vydala blíž.

Všichni stáli se skloněnou hlavou a dívali se do oblak.

Nemuseli nic říkat, aby Ersea pochopila.

„Nechť jeho duše splyne s oblaky a nebem. Se všemi větry a proudy vod." Zašeptala a sklonila hlavu.

„Nechť je na věky svobodná." Doplnili ostatní.

Ziniënovy dlouhé černé vlasy mu spadly do obličeje a zakrývaly tak jeho utrápený výraz. Ersea mu nechtěla připomínat, že měla pravdu, protože on si to až bolestně uvědomoval.

„Měli bychom se vrátit." Nikdo nic nenamítal.

Ostatní už dávno spali a vesnice byla zticha.

„Ziniën je zraněný." Oznámil jeden z běžců sotva slyšitelně. Až teď si Ersea všimla, že jejich vůdce stojí strnule a skrývá bolest, ne tu duševní, ale tu tělesnou.

„Dobře, ještě někdo?" Nikdo se neozval, takže postrčila Ziniëna směrem ke dveřím menší chalupy.

„Jsem v pořádku."

„Nech toho. Vidím ten výraz." Posadila ho na nízkou postel a ze skříně vytáhla několik lahviček s čistícími lektvary.

„Je to moje chyba." Zašeptal. Ersea zahlédla v jeho modrých očích připomínajících - stejně, jako ty její - vodní hladinu vinu a smutek.

I přes to, že s ním částečně souhlasila, cítila, že by ho asi měla uklidnit. „Není. Rozhodl se sám. Svlékni si košili."

Udržovala klidný tón, i když by nejradši začala křičet. Říkala to, předpovídala to a oni neposlechli a zaplatili tu nejvyšší cenu. Život jednoho mračného běžce.

Ziniën si svlékl košili a odhalil záda s několika hlubokými ranami.

„Spadl jsi?" Spíš, než otázka to bylo konstatování.

„Ten mrak byl hodně slabý a všichni po něm bez potíží přeběhli. Já spadnul. Chytil jsem se jednoho ze skalnatých výstupků a Jaler mě potom vytáhl. Já ho už chytit nestihl." Otočil ruce poškrábanými dlaněmi vzhůru.

„Bude to štípat." Oznámila a vylila mu část odvaru z lahvičky do jedné rány. Ziniën jenom tiše syknul. Odvar okamžitě změnil barvu z kalně zelené na tmavě hnědou.

Pokračovala tak i s dalšími čtyřmi ranami a škrábanci na dlaních.

„Budu to muset zašít." Všechny ty pohyby pro ní byly tak přirozené, jako dýchání. Navlékání jemné nitě. Pronikání tenké, ale pevné a dokonale ostré jehly do kůže.

Pracovala mlčky a ani jí, ani Ziniënovi to zřejmě nevadilo. Nakonec ovázala gázou celá jeho záda a dlaně a poslala ho do postele. Spánek byl přesně to, co potřeboval.

***

Probudily jí tiché kroky. Okamžitě vyskočila z postele a hodila si přes ramena tlustý plášť.

Tiše se plížila za vysokým, rychlým stínem. Dostihla ho až u skalní římsy. Slunce už vycházelo a nahradilo tak tři různě velké měsíce doteď vládnoucí obloze.

„Ziniëne?" Trhnul sebou a polekaně se otočil. „Co tu děláš?"

„Já..." Zřejmě se snažil vymyslet nějakou výmluvu, ale nic ho nenapadlo. „Nezaslouží si, aby jeho tělo leželo někde mezi skalami."

Ersea přikývla, pochopila.

„Jdu s tebou." Opatrně vstoupila na nadýchaný bílý obláček. Oproti včerejšku byl dnešek výborný den na běh.

„Ne, ty musíš zůstat ve vesnici a..."

„A co? Nech toho, jdu s tebou a je mi jedno, jestli se ti to líbí, nebo ne. Navíc tě někdo musí hlídat, nechci sbírat tvoje rozlámané, mrtvé tělo z vrcholu nějaké menší skály."

Elf jí následoval. Nic nebylo krásnější, než obloha při východu slunce, ale Ersea většinu času strávila ve vesnici a ošetřovala, nebo čekala na běžce a až potom ošetřovala.

Nelitovala toho, že před třemi lety skočila z Vřeštící skály, ale rozhodně si svůj život nepředstavovala takhle.

„Kde ho najdeme?" Nohy se jí bořily do těch nadýchaných obláčků a ona pořád za ta léta nemohla uvěřit, že skutečně stojí na obloze.

„Poblíž lesa. Blíží se k nám dva oddíly královských vojáků a on chtěl zjistit víc."