Maska hraběnky

26.

„Hrabě." Aren sklonil hlavu a sklopil pohled. Byl to voják, válečník, ale věděl kdo je jeho pán a jak by se k němu měl chovat.

To byl taky hlavní důvod, proč si Hrabě vybral zrovna jeho.

Poslušný, tvrdý válečník, který plní rozkazy. Přesně to, co potřeboval.

„Arene, myslím, že náš plán se vyvíjí dokonale." Aren přešel to, že není žádný jejich plán. Je to jen plán Hraběte.

„Ano, pane." Přikývl. Ealia byla úžasná volba. Sice se všemožně snažila, aby nemusela s princem trávit víc času, než bylo nutné, ale věděla, co je v sázce.

Netušil, co jí Hrabě tu noc, kdy ji nechal čekat zrovna tady na tomto místě řekl, ale pravděpodobně to zabralo. Od té doby byla poslušnější.

Přes tvář jí vždy přelétl stín, když si něco uvědomila a potom udělala přesně to, co měla.

Dřív si myslel, že jí bude nesnášet. Byla zlodějka, vražedkyně. A neměla problém vzít někomu život pro pár zlatek, ale došlo mu, že to není jeho starost, dokud nebude mít u krku její dýku on.

„Jak probíhá výuka našeho drahého prince?" Poslední dvě slova vyplivl, skoro jako nadávku.

„Lépe, než jsem čekal. Zatím ho ještě nezabila." Sám nechápal, proč chce Hrabě čekal. Mohl si jednoduše najmout obyčejného nájemného vraha a zařídit, aby byli stráže prostě moc zaneprázdnění a nemohli prince zachránit. Nic složitého. Rozhodně ne pro člověka, kterým byl on.

„Výborně, výborně... Ještě musíme počkat, všechno to teprve začíná. Našel jsem skvělou příležitost, při které by mohla Ealia prince zabít. Na nějakém tichém temném místě mu podříznout krk, tak, jak to mají Sestry stínu ve zvyku. Nepadne podezření na ni, ani na nás a všechno vyjde naprosto dokonale." Přikývl a Aren mohl jenom hádat, jestli se pod maskou tváří spokojeně, nebo naprosto klidně, rozvážně a vypočítavě.

Šedé oči se mu ve světle pochodně zaleskly.

„Smím se zeptat, co je to za příležitost? Ealie to rád vyřídím."

„Ne." Hrabě zavrtěl hlavou. „Ještě ne, ještě je moc brzy a až přijde ten pravý čas, řeknu to Ealie Natae sám. Navíc spolu ještě máme nějaké nedořešené záležitosti." Pohrával si s pergamenem ve svých rukou. Pohazoval ho z jedné do druhé a to byla jediná činnost, která narušovala jeho jinak klidný postoj.

„Hoď ten pergamen k ránu do krbu v jejím pokoji... A udělej to tak, aby viděla, jak se ten pergamen rozpadá a mění v prach a popel."

„Ano, pane. Ještě něco?" Potřeboval se co nejrychleji dostat zpět na zámek, princ Christian mu na ráno nařídil vybrat jednotku několika mužů, kteří se vypraví na výzvědy na elfské území a on ještě ani nepřemýšlel nad tím, kdo všechno to bude.

„Ne, Arene. Můžeš jít."