Maska hraběnky

38.

Pomalu svítalo a slunce barvilo spící hrad do odstínů oranžové, zlaté a červené. Všude bylo ticho a každý zůstával v posteli jak nejdéle mohl. Až na Iris.

Rudovlasá víla se opatrně plížila kolem velitelských domů, stájí a kasáren směrem k hradu. Kdyby někdo zjistil, že strávila noc s vrchním velitelem Arenem, oba by z toho měli pořádné problémy a ona by se klidně vsadila, že by z toho vyšla mnohem hůř.

Při vzpomínce na to, jak si celou noc povídali a ona potom usnula v jeho náručí se usmála, ale šťastný výraz hned zase zahnala. Nemohla ho mít ráda a on zase nemohl mít rád ji. Je to jeden z nejdůležitějších mužů v králově blízkosti a ona jenom obyčejná služebná a ještě k tomu víla.

Proklouzla kolem brány do zahrady a na místě se zastavila. Ztuhla. Tep i dech se jí prudce zvýšily.

Malou uličku, kde stála, ještě pořád pokrývaly stíny a jí přeběhl mráz po zádech z pocitu, že je někde, kde by vůbec být neměla.

Rychle se skrčila z malou zíďku, ale pořád slyšela, co si dvě postavy jen kousek od ní říkají. Věděla, že jedna z nich je princ Christian. Poznala jeho držení těla, meč za opaskem a hnědé vlasy - elegantní a přitom trčící do všech stran.

„...nemyslím si, že to zvládne, Hrabě. Je moc slabá a tohle je na ni moc." Iris se nemohla hnout, okamžitě by poznali, že tam je a kdo ví, co by ji potom čekalo?

„Princi, měl byste víc věřit v její schopnosti, podceňujete ji. Je silná a mnohem nebezpečnější, než si myslíte, ale pokud ten plán selže, nikdy toho nedosáhnu a všechno se zhroutí." Sykla ta druhá postava. Byl to muž, to poznala s určitostí, ale nedokázala tón hlasu nikam zařadit. Byl svým způsobem tajemný a zlověstný a budil v ostatní strach a respekt. Skrýval se v černém plášti a kápi měl staženou hluboko do tváře. Jediné, co pod ní Iris viděla byl slabý záblesk zlata. Po zádech jí přeběhl mráz. Nejradši by na místě splynula s kamennu zdí.

„Hrabě, nejsem si jistý. Bojím se, že to nevyjde." Slyšela snad v Christianově hlase strach?

„To musí, můj milý princi. Doufám, že jsme dohodnuti. Váš otec ani bratr nic netuší?" Musela okamžitě zklidnit dech, jinak přijdou na to, že tu nejsou sami.

„Samozřejmě, Hrabě. Vás bych nezradil. Otec je nemocný a bratr nemá ani tušení, co chystáte." Iris se to nelíbilo. Chtěla utéct a říct to všechno Arenovi, ale pokud něco plánuje princ, neznamená to, že by do toho mohl být zatažený taky a o všem vědět?

„To jsem rád, princi. Trůn mám tedy zajištěn?"

„Pokud jste udělal všechno tak, jak jste mi říkal, tak ano. Za pár týdnů už bude trůn jenom váš." Princ se mírně uklonil, což Iris vyděsilo snad ještě víc, než tohle všechno. Princ se klaní jenom před králem a královnou, před nikým jiným.

„Můj milý princi, jsem rád, že stojíme na stejné straně. Nashledanou, brzy se uvidíme." Ten muž v masce jenom pokývl ve zdvořilém pozdravu a zašel za roh kasárny.

Trvalo to snad věčnost, než princ s mírně provinilým výrazem zamířil do hradu. Iris ještě dlouho čekala a přemýšlela, co to teď vyslechla a co to všechno znamená.

Děkuju jednomu úžasnému človíčkovi, který mi s tímhle moc pomohl. :) Snad ti to jednou budu moct nějak oplatit, princezno. :)