Maska hraběnky

41.

Slunce vycházelo líně a pomalu, takže ráno se ještě pořád topilo v šeru. Ve vzduchu se vznášely závoje mlhy a vůně blížícího se deště. S větvemi stromů si pohrával jemný vánek a všude bylo ticho až na oddechování několika postav ležících na malé mýtině uprostřed lesů.

Zrzek nemohl spát. Neměl výčitky ani strach, protože věděl, že i kdyby se všechno zvrtlo, má s Akereou celkem slušnou šanci utéct, ale možnost, že se vrátí domů nebyla za těch pět let nikdy takhle blízko. Brzy tohle všechno skončí a on zase uvidí mámu a Seru. Celá tahle noční můra bude pryč.

Ani Akerea nespala, i když to předstírala opravdu dobře. Byla moc ztuhlá a svaly měla napjaté - takhle spánek nevypadá.

Ten její zatracený pták zakrákal a ona zřejmě usoudila, že je to dobrá chvíle, aby se zvedla a zamířila k řece.

Vykřikla a vypadalo to tak opravdově, že Zrzek skoro zapomněl na celý jejich plán. Všechno mu to přišlo až moc opravdové.

Hned vyběhl za ní a v patách mu byl Sokol, Hrot a princ Jenel.

Tesákovo tělo leželo hned vedle řeky a Akerea stála kousek od něj. Po tvářích jí stékaly slzy a na tváři měla výraz naprostého zděšení a hluboké hrůzy. Zrzek doufal, že vypadá alespoň z poloviny tak uvěřitelně, jako ona.

Rychle přešel až k ní a objal ji. Zaryla mu nehty do zad a dala tak dostatečně najevo, že kdyby tohle nebylo nutné, rozhodně by se toho neúčastnila.

„Kdo to udělal?!" Zeptal se Hrot a Zrzka potěšilo, že v jeho vždy klidném a vyrovnaném hlase slyší šok a... strach?

Pevně objímal Akereu, která nahlas vzlykala a Zrzkovi došlo, že je v tom, co dělá vážně moc dobrá.

Hrot se rozhlížel všude kolem, jako by čekal, že na něj vrah vyskočí někde ze stínu lesa.

Princ Jenel byl očividně v šoku. S vytřeštěnýma očima sledoval tělo, které už ztuhlo a začínalo modrat.

„Myslím, že mezi sebou máme zrádce." Zašeptal Zrzek, ale byl si moc dobře vědom toho, že ho všichni slyšeli.

„Kdo?" Takhle rozrušeného Hrota ještě neviděl a někde ve skrytu duše si to opravdu užíval. Kdyby jen věděl, že zrádce se celou tu dobu skrývá za nevinnou ženskou tváří.

„Kdo?!" Křičel a Zrzek věděl, že tohle je ta správná chvíle.

Zatvářil se šokovaně, jako by ho něco napadlo a on tomu nemohl uvěřit. Byl si dost jistý, že by se teď klidně mohl přidat ke kočovným kejklířům z Divokých plání.

„On." Zamumlal, pomalu Akereu pustil a ukázal na Sokola. „To on! Před pár dny jsem ho viděl, jak tomu jejímu ptáku něco připíná na nohu! Určitě ho někdo podplatil, aby nás tady všechny povraždil." To s tím ptákem ani nebylo moc daleko od pravdy, opravdu to viděl a měl podezření, že Sokol pomalu začíná přicházet na to, co se tady děje.

„Ne! To ona! Posílá někomu vzkazy! Vím to, četl jsem je! Může za zmizení Starce i za tohle. Prohledejte ji!" Zakřičel zoufale, ale Zrzek jen zavrtěl hlavou.

„Tohle," kývl směrem k Tesákovu tělu. „To není práce dýky, to je rána od meče." To bylo všechno, co stačilo k tomu, aby Hrot vytrhnul z pouzra Sokolův meč a objevil na něm stopy po krvi. Nikomu nedocházelo, že meče všech vojáků jsou úplně stejné, takže mu Zrzek prostě jen podstrčil ten svůj.

„Může to být s toho boje s elfy." Bránil se Sokol, ale už v té chvíli věděl, že mu to nepomůže.

„Ta krev je čerstvá." Oznámil všem Hrot a Akerea se opět rozvzlykala. Zrzek se pokoušel nasadil překvapený výraz a zřejmě se mu to povedlo. Princ zbledl a vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit.

„Svažte ho a nechte ho tady. Krev přiláká vlky... V tom lepším případě. Dostane, co si zaslouží." Zrzek nečekal na nic jiného. Popadl Sokola, který sebou házel a pokoušel se utéct a Hrot přinesl provaz. Svázili mu ruce a nohy a nakonec ho připoutali ke stromu.

„Sbalte tábor, ať už jsme pryč." Akerea se ani neobtěžovala poznamenat, že rozkazy tady vydává ona, protože měla co dělat, aby na tváři udržela smutek a šok i přes to, že se všechno povedlo ještě lépe, než čekala.