Maska hraběnky

66.

Vojenské tábory už pár let stály za nic. A tábor u opuštěné vesnice Morit na tom nebyl o moc lépe, pokud mohl Bryen soudit. Ve svých šestnácti letech už jich procestoval celkem dost a zrovna tenhle se okamžitě po chlapcově příjezdu stal tím nějhorším místem, které stihl navštívit.

V jednotce byl bezkonkurenčně nejmladší a proto se na něj po předvolání k veliteli snesly urážky a spousta připomínek na adresu jeho nezkušenosti.

Procházel po úzkém prostranství mezi přístřešky a cvičištěm. Odevšad se ozývaly zvuky boje, řinkot mečů, cinkot nádobí z kuchyně a vytrvalé bušení kladiv z dílny.

Bryen si zvykl rychle, tuhle cestu si totiž zvolil sám a nehodlal ztratit svou hrdost přiznáním, že to tak úplně nezvládá.

Cestou k velitelskému stanu doufal, že ho pošlou jinám. Byl si dobře vědom toho, že žádnou chybu neudělal a proto se nebál trestu, hlavně chtěl odsud už konečně vypadnout.

Odhrnul plentu zakrývající vchod a okamžitě si položil pravou ruku na srdce v gestu úcty.

„Vojáku." Velitel si ho prohlédl od světle hnědých vlnitých vlasů až po pevné dokonale naleštěné boty.

„Volal jste mě, pane?" Bryen se narovnal v ramenou, ruce držel volně podél boků a co bylo hlavní – nedíval se veliteli do očí.

„Ano, vojáku. Přišly rozkazy z Hradu." Bryenovi naskočila husí kůže a on se musel kousnout do rtu, aby se nezačal usmívat. Převelí ho. Na Hrad. Všechno bude zase v pořádku, tak jako před lety.

„Blíží se válka a už je skoro za dveřmi. Máme početní převahu, to jistě, ale ani tísíce mužů s meči nedokážou porazit stovku Zrádců s těmi jejich ubohými kouzly a cirkusovými triky. Jejich výhoda je nespravedlivá, chápete to, vojáku?"

„Ano, pane." Bryen přikývl. Válka ho děsila. A děsily ho i schopnosti Zrádců. Věděl, že jeden jediný by mu dokázal zastavit srdce, vyrazit dech a zlomit vaz a ani by se nemusel pořádně snažit.

„Co tedy navrhnujete, vojáku? Co bychom měli udělat?"

Bryen se zamyslel. Věděl, že starší velitel už má za sebou spoustu bojů a očekává chytrou, promyšlenou odpověď. Tohle byla jedna z mnoha zkoušek.

„Myslím, že bychom měli mít nějakou tajnou zbraň. Cokoliv, co nebudou čekat. Něco, co je překvapí a... Srazí na kolena."

„Moc dobře, vojáku. Máte pravdu. A toho se také týkají rozkazy. Vy se totiž co nejrychleji sbalíte a vyrazíte pro naši tajnou zbraň."

Bryen potlačil zklamání. Žádné převelení. Jeho naděje se zhroutila.

Tentokrát se nekousal do rtu, aby se nesmál, ale aby nezačal brečet. Byl voják, nemohl si dovolit slabost.

„Jaká je naše tajná zbraň, pane?" Věděl, že za tuhle otázku by mohl být přísně potrestán, ale nedovedl potlačit svou zvědavost.

„Moc krásná, co vím. Moc krásná." Velitel se tajemně usmíval a Bryen už v tu chvíli tušil, že tohle bude ten nejtěžší úkol, který kdy dostal.