61.

833 93 11
                                    

Byla tam zima. Taková, jaká se zakusuje hluboko do těla a zanechává za sebou jenom zmrzlou zkázu. Taková, při které máte tváře úplně červené, prsty prokřehlé i přes rukavice a rty popraskané a promodralé.

Seděla na malém skalním výběžku a pozorovala Ledové pustiny. Ten malý kousek země byl pokrytý sněhem. Ze severu ho omývalo Rozbouřené moře a z dalších tří světových stran ho ohraničovaly Mračné skály. Odchod z tohoto místa byl skoro nemožný, tak ta malá hrstka obyvatel přebývala v malých vesničkách, které se teď rýsovaly v dálce a připomínaly drobečky rozsypané po zemi.

Ledové pustiny rozdělovala řeka Glacen, která se jako klikatá jizva vinula krajinou a ústila do Rozbouřeného moře.

Bylo tu jenom pár malých lesů a nic víc. Nehostinná krajina dobrá leda tak na to, abyste umrzli.

A i přes to to byl pro dívku domov. Bylo to tvrdé místo a stejně tak byli tvrdí i jeho obyvatelé, ale ona ho milovala a položila by život, kdyby ho jednou musela chránit.
Upravila si rudý šál tak, aby chránil její tvář před chladem a spoustou sněhových vloček, které se lehce snášely k zemi.

„Je čas, říct 'sbohem', Damiene. Nějakou dobu se sem nevrátíme," zašeptala a vlk, ležící s hlavou na tlepách vedle ní, se zvedl a oklepal.

„To je všechno? Víc k tomu neřekneš? Tak dobře, stejně už musíme jít." Protáhla se, vstala a oprášila si z pláště navátý sníh.

Pevně v ruce sevřela oštěp a vykročila po úzké skalní římse.

Vlk ji následoval. Věděla, že je ve střehu, stejně jako ona.

Cestovali dlouho, kličkovali mezi skalami a stoupali až na vrcholky, pomalu se dotýkající oblaků.

Viděli Vřeštící skálu, která se tyčila v dálce a díky svým lepším smyslům zahlédli taky kousek země, kterou nepokrýval sníh, ale tráva. Bylo to jako sen. Místo, kde rostla tráva a husté lesy, barevné květiny a sladké ovoce. Místo, kde byla obrovská města, vysoké domy a teplo. U všech bohů, takové teplo, že nikdo nemusel rozdělávat ohně a mohl spát bez přikrývky u otevřeného okna.

Přivřela oči a užívala si tu představu. Vizi místa, které existuje, ale ona se tam nikdy nepodívá.

Zatřásla hlavou a připomněla si, kde je. Kdo je.

Byla připoutaná k Ledovým pustinám a v těle jí kromě krve vířila i krutá zima. Nepatřila tam, do krajiny za skalami. Nepatřila na zelenající se louky, ani na pláně, kde nevládl sníh, ale písek. Nepatřila na ta místa, o který jí u ohně vyprávěli starší z vesnice.

Patřila do mrazu a taky tam hodlala navždy zůstat.

Úžasný obrázek je od Adís, které tímto moc děkuju. (Ten oltář se zasloužíš.)

)

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Maska hraběnkyKde žijí příběhy. Začni objevovat