Byla tam zima. Taková, jaká se zakusuje hluboko do těla a zanechává za sebou jenom zmrzlou zkázu. Taková, při které máte tváře úplně červené, prsty prokřehlé i přes rukavice a rty popraskané a promodralé.
Seděla na malém skalním výběžku a pozorovala Ledové pustiny. Ten malý kousek země byl pokrytý sněhem. Ze severu ho omývalo Rozbouřené moře a z dalších tří světových stran ho ohraničovaly Mračné skály. Odchod z tohoto místa byl skoro nemožný, tak ta malá hrstka obyvatel přebývala v malých vesničkách, které se teď rýsovaly v dálce a připomínaly drobečky rozsypané po zemi.
Ledové pustiny rozdělovala řeka Glacen, která se jako klikatá jizva vinula krajinou a ústila do Rozbouřeného moře.
Bylo tu jenom pár malých lesů a nic víc. Nehostinná krajina dobrá leda tak na to, abyste umrzli.
A i přes to to byl pro dívku domov. Bylo to tvrdé místo a stejně tak byli tvrdí i jeho obyvatelé, ale ona ho milovala a položila by život, kdyby ho jednou musela chránit.
Upravila si rudý šál tak, aby chránil její tvář před chladem a spoustou sněhových vloček, které se lehce snášely k zemi.„Je čas, říct 'sbohem', Damiene. Nějakou dobu se sem nevrátíme," zašeptala a vlk, ležící s hlavou na tlepách vedle ní, se zvedl a oklepal.
„To je všechno? Víc k tomu neřekneš? Tak dobře, stejně už musíme jít." Protáhla se, vstala a oprášila si z pláště navátý sníh.
Pevně v ruce sevřela oštěp a vykročila po úzké skalní římse.
Vlk ji následoval. Věděla, že je ve střehu, stejně jako ona.
Cestovali dlouho, kličkovali mezi skalami a stoupali až na vrcholky, pomalu se dotýkající oblaků.
Viděli Vřeštící skálu, která se tyčila v dálce a díky svým lepším smyslům zahlédli taky kousek země, kterou nepokrýval sníh, ale tráva. Bylo to jako sen. Místo, kde rostla tráva a husté lesy, barevné květiny a sladké ovoce. Místo, kde byla obrovská města, vysoké domy a teplo. U všech bohů, takové teplo, že nikdo nemusel rozdělávat ohně a mohl spát bez přikrývky u otevřeného okna.
Přivřela oči a užívala si tu představu. Vizi místa, které existuje, ale ona se tam nikdy nepodívá.
Zatřásla hlavou a připomněla si, kde je. Kdo je.
Byla připoutaná k Ledovým pustinám a v těle jí kromě krve vířila i krutá zima. Nepatřila tam, do krajiny za skalami. Nepatřila na zelenající se louky, ani na pláně, kde nevládl sníh, ale písek. Nepatřila na ta místa, o který jí u ohně vyprávěli starší z vesnice.
Patřila do mrazu a taky tam hodlala navždy zůstat.
Úžasný obrázek je od Adís, které tímto moc děkuju. (Ten oltář se zasloužíš.)
ČTEŠ
Maska hraběnky
FantasiaKaždý se jí bál. Byla legendou. Ale věci se mění a ne vždy je to změna k lepšímu. Teď má Ealia co dělat, aby přežila. A potom přijde nabídka. Ealia dostane volnost, svobodu, po které vždy toužila a žádná cena pro ni není příliš vysoká. Eali...