Každý se jí bál.
Byla legendou.
Ale věci se mění a ne vždy je to změna k lepšímu. Teď má Ealia co dělat, aby přežila.
A potom přijde nabídka. Ealia dostane volnost, svobodu, po které vždy toužila a žádná cena pro ni není příliš vysoká.
Eali...
Byla tam zima. Taková, jaká se zakusuje hluboko do těla a zanechává za sebou jenom zmrzlou zkázu. Taková, při které máte tváře úplně červené, prsty prokřehlé i přes rukavice a rty popraskané a promodralé.
Seděla na malém skalním výběžku a pozorovala Ledové pustiny. Ten malý kousek země byl pokrytý sněhem. Ze severu ho omývalo Rozbouřené moře a z dalších tří světových stran ho ohraničovaly Mračné skály. Odchod z tohoto místa byl skoro nemožný, tak ta malá hrstka obyvatel přebývala v malých vesničkách, které se teď rýsovaly v dálce a připomínaly drobečky rozsypané po zemi.
Ledové pustiny rozdělovala řeka Glacen, která se jako klikatá jizva vinula krajinou a ústila do Rozbouřeného moře.
Bylo tu jenom pár malých lesů a nic víc. Nehostinná krajina dobrá leda tak na to, abyste umrzli.
A i přes to to byl pro dívku domov. Bylo to tvrdé místo a stejně tak byli tvrdí i jeho obyvatelé, ale ona ho milovala a položila by život, kdyby ho jednou musela chránit. Upravila si rudý šál tak, aby chránil její tvář před chladem a spoustou sněhových vloček, které se lehce snášely k zemi.
„Je čas, říct 'sbohem', Damiene. Nějakou dobu se sem nevrátíme," zašeptala a vlk, ležící s hlavou na tlepách vedle ní, se zvedl a oklepal.
„To je všechno? Víc k tomu neřekneš? Tak dobře, stejně už musíme jít." Protáhla se, vstala a oprášila si z pláště navátý sníh.
Pevně v ruce sevřela oštěp a vykročila po úzké skalní římse.
Vlk ji následoval. Věděla, že je ve střehu, stejně jako ona.
Cestovali dlouho, kličkovali mezi skalami a stoupali až na vrcholky, pomalu se dotýkající oblaků.
Viděli Vřeštící skálu, která se tyčila v dálce a díky svým lepším smyslům zahlédli taky kousek země, kterou nepokrýval sníh, ale tráva. Bylo to jako sen. Místo, kde rostla tráva a husté lesy, barevné květiny a sladké ovoce. Místo, kde byla obrovská města, vysoké domy a teplo. U všech bohů, takové teplo, že nikdo nemusel rozdělávat ohně a mohl spát bez přikrývky u otevřeného okna.
Přivřela oči a užívala si tu představu. Vizi místa, které existuje, ale ona se tam nikdy nepodívá.
Zatřásla hlavou a připomněla si, kde je. Kdo je.
Byla připoutaná k Ledovým pustinám a v těle jí kromě krve vířila i krutá zima. Nepatřila tam, do krajiny za skalami. Nepatřila na zelenající se louky, ani na pláně, kde nevládl sníh, ale písek. Nepatřila na ta místa, o který jí u ohně vyprávěli starší z vesnice.
Patřila do mrazu a taky tam hodlala navždy zůstat.
Úžasný obrázek je od Adís, které tímto moc děkuju. (Ten oltář se zasloužíš.)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
