Maska hraběnky

60.

Světlo tří Apaerských měsíců barvilo jejich malé tábořiště pod pár holými stromy do přízračných barev. Oheň vesele plápolal a Neava si k tělu tiskla starou děravou deku, která ji alespoň trochu zahřála. Přes den sice na Divokých pláních vládlo horko, ale v noci se všechno změnilo. Jako by tu snad nikdy nemohla být mírná příjemná teplota.

„Můžeš spát. I když jsem princi vyhrožovala roztrháním a vážně nad tím uvažuju, tobě dlužím život." Ani se neotočila. Věděla, že Akerea je vzhůru a sleduje ji. Princ zatím v klidu pospával o kousek dál.

„Vlastně jsem s tebou potřebovala mluvit."

„Vážně? A řekneš mi teda, jakou hru to tady hraješ?" Ušklíbla se a překvapeně upřela na Akereu pohled svých zlatých kočičích očí, které měly díky tmě úplně rozšířené zorničky. Najednou vypadala zranitelně a... Docela roztomile?

„Všichni hrajeme nějakou hru. Já jsem jenom vedla prince menší oklikou. Však víš, území elfů a tak. Ovládají to tam Zrádci." Ealia pokrčila rameny, jako by o nic nešlo.

Neava pozvedla obočí, ale přikývla. I když jí cukaly koutky rtů. „Samozřejmě, jak jsem jen mohla zapomenout."

„Teď jsem s otázkami na řadě já. Co třeba tvoje nenávist ke králi? Tvůj kůň?"

„Chceš, abych k tobě byla upřímná? Copak bych i já neměla hrát nějakou hru?"

Ealia musela uznat, že tahle dívka je chytrá. Uměla si chránit krk. Uměla přežít. Obdivuhodná vlastnost. „A co takhle dohoda? Jednou ti řeknu, co přesně tady plánuju. Jednou to všechno pochopíš. A do té doby k tobě budu tak moc upřímná, jak si jen můžu dovolit."

„Zajímavá nabídka. A co to bude stát mě?" Neava se opřela o jeden ze stromů a Ealia se divila, že kvůli tomu nespadl. Zdálo se, že nemůže snést ani mírný poryv větru - i když, toho by se tu zřejmě bát nemusela.

„To samé. A můžeš začít teď."

Dívka to chvíli zvažovala, ale potom přikývla. „Není tajemstvím, že lady Alaide je jenom špinavá mrcha, které na Divokých pláních vůbec nezáleží. Záleží jí jen na našich dolech a bohatství. A nenávidí můj lid. Vždycky nás nenáviděla. Vidí v nás jen naši zvířecí stránku a tu lidskou přehlíží. Myslí si, že jsme nestvůry, monstra." V očích se jí leskla nenávist a hlubohé pohrdání.

„Povstání tady bývala skoro na denním pořádku. Bojovali jsme proti ní už moc dlouho a ona by udělala cokoliv, jen aby to zastavila. Stává se to pořád, ale už ne tak často. A víš proč?

Domluvila se s králem a vypálila naše vesnice. Bylo jí jedno, jak jsou velké, kolik lidí v nich žije a dokonce i to, že někteří z nich proti ní nikdy nebojovali.

Nevím, kolik vesnic to bylo. Ale moje vesnice shořela taky.

Nepamatuju si to, protože jsem byla moc malá, ale sestra mi to všechno vyprávěla. Řekla mi to všechno." Sklonila hlavu, jako by jí ty vzpomínky bolely. A Ealia moc dobře věděla, jak krutá takováhle bolest může být.

„Co se stalo s tvou sestrou?" Neříkala, že je jí to líto, i když by to byla pravda. Neavin domov už to nevrátí a lítost jí nepomůže.

„Před pár lety odešla. Chápu to. Nezmizela uprostřed noci jako zbabělec, řekla mi o tom. Nechala mi peníze a Firo. I tak to bolí."

„Kam šla?" Ealiu bodl osten vzteku, který najednou vůči Neavině sestře cítila. Jak jen mohla nechat tak mladou dívku samotnou?

„Nevím, jestli je moudré, tuhle informaci s někým sdílet."

„Dobře. V tom případě k naší dohodě přidáme jedno pravidlo. Všechno to zůstane jen mezi námi dvěma. Pod hrozbou smrti. A je mi jasné, že bys mě dokázala zabít a nepotřebovala bys k tomu ani zbraň."

„To zní fér. Sestra odešla ke Zrádcům. Nezlobím se, protože tak může pomáhat dobré věci. Nevím, jestli Zrádcům věřím, ale rozhodně věřím jí."

Ealia sebou trhla. Tohle nebylo moc dobré. „Ať se děje cokoliv. Nikomu z nich nemůžeš věřit. Možná snad s vyjímkou tvé sestry. Můžeš mi to slíbit?"

Dívka zvědavě přimhouřila oči, ale nakonec kývla. „Myslím, že můžu."