Banshee

12. Útok

Další část :) omlouvám se že až dnes. 

„Pane Morteme!" vyjel hned z ostra profesor Black, jen co k němu Harry došel. „Vím, že jste se doposud v žádné internátní škole neučil, to vám ale nedává právo celou hodinu proflákat." Harry se zamračil, nechápal, o čem to profesor mluví, jak proflákat? Black si jeho chování vynaložil po svém. „Nehrajte si na neviňátko, moc dobře jsem viděl, že jste stál celou dobu u zdi a čučel někam do blba a hůlku ani nevytáhl!" Při posledním slově kolem sebe rozhodil rukama.

„Ale, pane, já-" snažil se Harry dostat ke slovu, ale bezúspěšně.

„Žádné ale, Morteme! Jestli si myslíte, že když jste příbuzný pana ředitele, tak Vám všechno projde, tak to jste na omylu. Já osobně vás vycepuju, to mi věřte!" Harry se několikrát pokoušel ještě něco říct. Nedostal se však ani k první slabice. „Jako trest mi do zítřka donesete deseti palcový svitek o tom, jak se chovat při hodině a k tomu přihodíte stejně dlouhý svitek o všem, co víte o kouzlu Expecto patronum, to vás odnaučí flákat se v mé hodině. Teď jděte." Harry netušil, co toho chlapa žere, ale hádat se s ním nehodlá, zatím ne. „Nashledanou, pane," rozloučil se slušně Harry, i když to uvnitř něj kypělo. Přešel k otevřeným dveřím a z venku je za sebou potichu zavřel. Jak kráčel chodbou k další hodině, jeho levá ruka se vymrštila vzteky do vzduchu a praštila do zdi vedle. Co si to ten rádoby profesor o sobě myslí? Sprdne ho jak malého fakana a ještě k tomu mu dá směšný trest! Harry ve svém vzteku vůbec nedával pozor na cestu. Probral ho až studený průvan, který se mu opřel o tvář. Zmateně se podíval okolo sebe, tohle asi nebude chodba vedoucí k učebně přeměňování. Sakra, kam to zase vlezl?! Už chtěl otevřít brašnu a vyndat z ní mapu, když zaslechl hlasy a pláč. Nechal mapu mapou a vydal se za hlukem. Čím blíž byl, tím byly hlasy i pláč zřetelnější. Harry po špičkách vyběhl chody nahoru k věži, kde se to vše odehrálo. Neslyšně vytáhl hůlku a chystal se otevřít dveře. V duchu se modlil, aby nevrzaly. Naštěstí stál Merlin při něm a dveře se bez rámusu otevřely jen co do nich lehce drcl nohou. Pohled, který se mu naskytl si bude pamatovat ještě hodně dlouho. Dívenka visící z okna ven. Jediné, co jí dělí od toho, aby nespadla do propasti je provaz ovázaný kolem jejího trupu a jeden konec provazu zavěšený na vyčarované tyči. Problémem bylo, že tam nebyl uvázaný, jen přehozený. Harry popošel trochu bokem ode dveří a viděl, kdo ten konec provazu drží. Byl to zrzek a náramně se u toho bavil. Jakmile provaz lehce povolil, dívenka se rozplakala ještě víc. Dalo se ale lehce poznat, že byl jediný, komu to přišlo legrační. Další dva chlapci stáli kousek od něj za jeho zády a měli podobný výraz jako děvčátko. Harrymu se z té podívané zvedal žaludek a byl nejvyšší čas to ukončit. Neslyšně znehybnil oba chlapce. Pak se připlížil za záda tomu zrzkovi. „Myslím, že to by stačilo," zašeptal Harry k zrzkovi a přiložil mu hůlku na krk tak, aby jí dobře cítil. „Vytáhni jí!" přikázal chladně a přitlačil hrot hůlky na krční tepnu. Zrzek začal okamžitě tahat provaz směrem k sobě.

„Dobře, dobře, jen se uklidni, kámo, byla to jen legrace," snažil se ho zrzek uklidnit. Harryho to ale ještě víc naštvalo zavrčel jako zvíře připravené k útoku. Chlapec sebou před ním cuknul a upustil provaz. Do Harryho uší se zařízl křik dívenky, odstrčil zrzka pryč a začal se sápat po provaze, který mu unikal mezi prsty jako úhoř. Museli při něm stát všichni svatí, protože jako zázrakem se mu povedlo provaz chytit na okenní římse. Napjal veškeré své síly, aby dívku vytáhl. Po chvíli se mu to i povedlo. Opatrně jí přetáhl dovnitř a položil na zem. Rukama jí šetrně odstranil vlasy z tváře a jaký to šok pro něj byl, když poznal o koho se jedná. Malá Emily Snapeová před ním ležela, oči zavřené. Rychle pomocí Banshee zjišťoval, jak moc je zraněná. Projela jím úleva když zjistil, že pouze omdlela. Odmotal z ní provaz a hodil ho někam za sebe. Ruce měla celé modré od toho, jak v nich nepumpovala krev. Zaváhal jen na sekundu než vzal jednu z nich a začal pomalu třít a masírovat. Počkal, až bude dostatečně prokrvená, pak vzal druhou a udělal to samé. Přitom si všimnul, že má jak na rukách, tak na nohou plno oděrek. Rozhlédl se kolem sebe po hůlce. Našel jí ležet kousek od sebe, natáhl se po ní a bez prodlení jí namířil na postižená místa a pečlivě odříkával léčivá kouzla. Každá z těch oděrek a modřin postupně mizela. Harry tušil, že je má možná i pod šatičkami, ale to už bude muset vyléčit někdo jiný. Když bylo hotovo, mávnul Harry k protější zdi a vyčaroval pohovku. Potom uložil hůlku a vzal malou Emily do náruče. Na jeho poměry byla až moc lehká. Přešel k pohovce a položil své břemeno na ní. Narovnal jí ruce podél těla a jeho zrak zakotvil na jejím obličeji. Ta podoba byla úžasná, až na ty oči byla celý on v ženském podání. Harrymu se z toho až sevřelo srdce. Nemohl ten pohled dál vydržet, proto se odvrátil a co nejrychleji utíkal pryč. Znovu se nechal převálcovat emocemi. Utíkal ani nevěděl kam nebo proč. Možná sám před sebou. Zpomalil teprve tehdy když ho začalo píchat v boku a do plic se mu nedostával dostatek vzduchu. Celý zpocený se opřel o zeď a konečně začal racionálně přemýšlet. Nemůže je tam takhle nechat, ti dva jsou ztuhlí, třetí někde bůh ví kde a prcek nevnímá.