Banshee

44. Krutá pravda

Mladý chlapec seděl ve společenské místnosti a četl nejnovější vydání časopisu Děravý kotlík. Zrovna, když byl zabrán do článku mu někdo zaklepal na rameno. Naštvaně se odtrhl od časopisu a podíval se na malého druháka, který mu podával přeložený lístek pergamenu.

„Co to je?" zeptal se podezřívavě, nespouštějíc pohled z kluka.

„To ti posílá pan ředitel Brumbál!" odsekl malý Zmijozel a trhl rukou, ve které držel pergamen směrem k Severusovi.

„Polož to sem!" Ukázal Severus na stolek vedle sebe.

Kluk jen protočil oči, ale pergamen položil na určené místo a odešel.

Severus počkal, dokud nezmizel z dohledu, než vytáhl hůlku. Podezřívavě vyzkoušel pár kouzel, jestli je pergamen skutečně od ředitele. Byl, tak ho vzal do ruky a otevřel.

„Pane Snape, přijďte do ředitelny hned, jak vzkaz dostanete.

ř.A.B.

P.S. Heslo je citronová šťáva"

Severus neměl ani tušení, co po něm ředitel mohl chtít. Pobertům se po tom incidentu vyhýbal, jak se dalo. Neměl na vybranou, pokud chtěl zjistit, co je tak důležitého, že si ho žádá sám ředitel. Zvednul se, časopis hodil na křeslo, hůlku schoval do rukávu a rozešel se ke vchodu ze společenky.

Cesta do ředitelny proběhla bez problému, Severus se tak brzy ocitl před chrličem chránící vchod do ředitelny. Zřetelně řekl heslo a kamenná socha se dala do pohybu, aby odkryla točící se schody. Severus se na jeden z nich postavil a nechal se vyvézt až nahoru. Dveře ředitelny byly otevřené, to bylo první, co Severuse zarazilo. Přiblížil se až k prahu místnosti a uviděl ředitele, jak mluví s plačící ženou, ve které chlapec poznal svou tetu Agnes. Hrklo v něm.

Jeho teta nikdy neplakala, vždy byla nad věcí a působila jako vznešená dáma. Severus vždy miloval, když s ní mohl trávit víkendy, vařit lektvary a objevovat nové přísady do lektvarů.

Brumbál si ho všiml a tiše ho pozval dál. Teta Agnes si rychle otřela slzy do kapesníku.

„Pane řediteli, mohl byste nás nechat o samotě?" ozvala se Agnes chraplavě.

„Jistě, madam, kdyby jste něco potřebovala, budu nahoře." Brumbál se podíval lítostivě na Severuse a odešel.

V Severusovi se probouzelo zlé tušení, přestávalo se mu to líbit. Rozešel se ke křeslu, které stálo hned naproti tomu tetinému. Posunul ho blíž, teprve pak si sednul. Pozorně si prohlédl její vzhled. Hábit na ní doslova visel, na několika místech byl pomačkaný, jasný důkaz, že ho několik dní neměnila. Vlasy, které vždy nosila pečlivě upravené a čisté byly teď splihlé. Ležely na ramenou a na první pohled bylo poznat, že se lepí k sobě a začínají se z nich tvořit mastné provázky. Všechno to působilo zle, ale nejhorší byl obličej. Tváře propadlé, pod očima kruhy, popraskané rty. Bylo to, jako kdyby zestárla o několik let. Vnitřní hrdé světlo plné tepla, co zářilo jen v přítomnosti jeho matky zmizelo! Severusovi tato myšlenka proběhla hlavou jen mimoděk. Už otvíral ústa, aby se zeptal, co se stalo, když to na něj dopadlo tak tvrdě, jako morová rána. Zalapal po dechu, kterého měl najednou žalostně málo. Před očima se mu zatmělo, svět se s ním zatočil, nedokázal určit, kde je nahoře, a kde dole. V hrudníku mu prudce bušilo srdce, až to bolelo. Z tohoto stavu ho vytrhlo něco lechtivého, co se dotklo jeho ruky. Otočil hlavu až na podruhé, mozek se totiž rozhodl stávkovat, jako kdyby mu ani nepatřil. Na ruce mu seděl Fawkes, Brumbálův mazlíček. Tiše začal zpívat melodii plnou smutku, ale když se člověk pořádně zaposlouchal, našel v ní i utišení. Na chvíli to i pomohlo.