Banshee

40. Lektvar na utlumení

Severus nehnul ani brvou a na stole se objevil bronzový nůž. Harry kývnutím poděkoval. Vnitřně s ním otřáslo, s jakou samozřejmostí před ním Severus předvedl bezhůlkovou magii. Donutil své nohy k pohybu a přešel ke kotlíku, pod nimž se rozhořel oheň, voda se v kotlíku začala vřít z ničeho nic. Harry dělal, jakože nic, oplatil stejnou měrou důvěry, snad to bude stačit, doufal. Cítil jeho přítomnost, věděl, že sleduje každý jeho pohyb a nevadilo mu to. Lehce lusknul prsty a v rukách se mu ocitla objemná kniha, potažená hnědou kůží. Roky trochu omšelá, ale Harry na ni nedal dopustit.

„Co je to?" ozval se do ticha laboratoře Severus a nakoukl přes Harryho rameno.

„Kniha, " odbyl ho Harry a otevřel knihu na stránce, kde byl lektvar na utlumení Banshee.

„To vidím, mě spíš zajímá, odkud jsi jí vzal, protože z Bradavické knihovny není," řekl Severus podrážděně, dál však se zaujetím nakukoval do knihy.

Harryho ta blízkost znervózňovala. Na rukou se mu objevila husí kůže, kterou naštěstí kryl hábit. Odpustil mu, tak teď přišlo na řadu zvykání, jelikož to vypadá, že souboj s Dracem má šanci přežít.

„Není z Bradavické knihovny, protože je moje." Harry silou vůle donutil své hlasivky ke klidu. Odložil knihu a sáhl po ochranných rukavicích.

„Mohu zůstat a dívat se?" vyrušil ho Severus dřív, než stačil sáhnout po první přísadě. Harryho tato žádost zaskočila, myslel si, že jakmile se do toho Harry zabere, Severus odejde, nebo si najde jinou práci v laboratoři.

„Pokud chceš, klidně. Lektvar není tajný, tak proč ne, jen mě zaráží, proč jsi najednou v klidu. Ještě před pár hodinami jsi byl zásadně proti, abych lektvar vařil. A teď jsi mi nabídl svou vlastní laboratoř." Rukou mávl okolo sebe.

„Řekněme, že mi došlo, že bránit ti v tom nemá cenu." Severusův hlas zněl tak jinak... Prázdně?

Harry se zamračil, tohle mu k Severusovi nesedělo, i když co on o něm ví, třeba je to normální. Tak proč sakra instinkty řvou na poplach?! Zardousil je v sobě. Raději sáhl po Krvance. Tato rostlina měla svůj půvab, stejně tak byla děsivá svou nejistou, její tři totožné krvavé květy na jedovatém stonku byly prudce jedovaté. Svou jedovatost ztratily pouze, když se každá z nich použila ke správnému účelu. Muselo se tedy rozpoznat, který z těch květů se dnes dá použít do lektvarů. Harry pečlivě všechny tři květy prohlédl a prohmatal. Trvalo to dlouho, ale jakmile si byl jistý, aspoň na devadesát procent, utrhl jeden z květů rostoucí na vrchu. Odložil jedovatý stonek s dvěma zbylými květy, které rostly každý z boku stonku. Druhá ruka, ve které držel květ, se mu okamžitě začala zbarvovat do ruda. Rukavice bude moct po lektvaru vyhodit. Rychle květ Krvanky vhodil do vroucího kotlíku. Jakmile se Krvanka dotkla vroucí vody, rozpustila se a čirá voda nabrala krvavý nádech. Harry lektvar zamíchal, když to vypadalo, že stačilo, vzal prkýnko spolu s nožem a postavil se kousek od kotlíku. Očima se rozhlédl po stole, hledal Loupec. Ležel pár stop od něj, než stačil udělat jediný pohyb, Severus se přes něj natáhl a podal mu ho.

„Děkuju," hlesl Harry a položil na prkýnko první výhonek. Šikovně ho rozříznul.

„Severusi, podej mi prosím lahvičku," řekl Harry stále skloněný ke své práci. Na prkýnku se objevila skleněná lahvička. Harry nadzvedl opatrně výhonek a nechal modrý hustý hnis stéct do lahvičky.

„Myslel jsem, že použiješ ty výhonky," ozval se Severus zmateně za jeho zády.

Harry rozřízl další, než odpověděl. „Potřebuju jen ten hnis, navíc nemohu kombinovat výhonky Loupece s Krvankou, výpary by tě mohly zabít." Harry sebral poloplnou lahvičku hnisu a přešel ke kotlíku.