Banshee

14. Vzpomínka

Další kapitola :) 

Ředitelna praskala ve švech. Byli tu rodiče všech tří provinilců, dva bystrozoři, z toho jeden byl James Potter, pak oba dva profesoři obrany proti černé magii. Severus si tu sešlost chvíli prohlížel a pak rázně vystoupil z krbu a oprášil ze sebe popel. Přitom vrhal vražedné pohledy na tři chlapce, kteří seděli naproti řediteli. Z jeho nenávistného zírání ho vyrušil až Brumbál. „Severusi, posaď se, jsem rád, že jsi dorazil tak brzy." Ředitelova tvář byla vážná. Málokdy ho člověk takhle viděl, ale když se tak stalo, mohl si být jistý, že to Brumbál nebude brát na lehkou váhu. „Děkuju, řediteli, raději postojím," řekl a šel si stoupnout k oknu co nejdál od těch hajzlíků. Slova se ujal ředitel: „Když už jsme všichni pohromadě, mohli bychom přejít k věci." Brumbál obešel stůl a šel k malé vitríně, kterou pomocí vlastních kouzel otevřel a vydal z ní myslánku. „Jeden z vás souhlasil, že nám dá své vzpomínky a umírní tak svou vinu," vysvětloval ostatním a položil myslánku opatrně na svůj stůl. „Neville, můžeš prosím?" Poprosil chlapce, který seděl zkroušeně v křesle. Ten se bez zaváhání zvednul i přesto, že se na něj jeho dva přátelé zle dívali. Stoupnul si vedle ředitele a vytáhl hůlku. Přiložil si jí ke spánku a zavřel oči. Za vteřinu se u špičky hůlky objevil tenký stříbrný vlas, který se zvětšoval, jak Nevill odtahoval hůlku od spánku. Konečně byla vzpomínka celá a chlapec na nic nečekal a vložil ji do kamenné nádoby. Poté odstoupil ke svým rodičům a nechal ředitele, Snapea a bystrozory vstoupit. Neodvážil se zvednout hlavu a podívat se rodičům do očí, poznal i tak, že jsou z něj zklamaní a především nahněvaní. Nemůžou ale cítit to co on. Bylo mu ze sebe zle, nechápal své chování, od malička mu vštěpovali, že jednou porazí Pána Zla a musí se tak i chovat. Jít každému příkladem, být hrdinou kouzelnického světa. Celý život to plnil do puntíku, tak proč teď najednou tohle? Proti Emily nikdy nic neměl, byla to malá nevinná holčička. Nechápal, proč šli proti ní. Jedno věděl určitě, přijme jakýkoliv trest. Pohled mu padl na Seamuse a Rona. Oba měli v rukou hrnky a prázdně do nich zírali. Rodiče provinilců se mezitím bavili mezi sebou, byli zvědaví s čím přijdou bystrozorové a ptali se sami sebe, kde udělali chybu. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, že by jejich dítě bylo schopné něčeho takového. Z jejich debaty je vyrušil až ředitel, kterého právě myslánka vyhodila ven. Za ním se postupně objevili ostatní. Vůbec nešlo poznat, co si kdo myslí, všichni měli totiž úplně odlišné výrazy. První se vzpamatoval ředitel. „Remusi, mohl bys dojít pro mého chráněnce Harryho Mortema?" Hlas Brumbála zněl smutně, ale v očích měl něco divného z čeho šel ostatním mráz po zádech. Remus trochu zmateně kývl a odešel. Brumbál se zmoženě sesunul do svého ředitelského křesla. Nikdo se k ničemu neměl. Všichni mlčeli, jak zařezaní až na Siriuse, který byl odmalička netrpělivý. Ten uhodil na svého přítele Jamese Pottera. „Tak co jste viděli?!" James se na něj unaveně podíval. „Tím si nejsme jistí Siriusi, jediné co víme je to, že tyhle děti," ukázal přitom na Nevilla, Rona a Seamuse „ byli pod kletbou Imperius." Tato zpráva byla jako bomba. Na rodičích bylo poznat, že se jim ulevilo, následně jí ale vystřídala hrůza z toho, že na jejich děti někdo použil zakázanou kletbu. „Fajn, Jamesi, ale proč jste zavolali Mortema?" pokračoval trochu zaraženě Sirius a kmital přitom pohledem z ředitele na Jamese, sem tam mu zrak sklouznul i na Snapea, co stál znovu u okna a díval se do zahrad, jakoby se ho dění uvnitř ředitelny netýkalo. V odrazu skla bylo ale vidět, jak se tváří a upřímně to nebyl hezký pohled. Sirius znal Srabuse dlouho a poznal, kdy je vzteklý. Na něj měl vztek v jednou kuse. To co ale viděl v jeho očích nebyl vztek, či nenávist. Byla to touha po krvi. Sirius rychle odtrhl pohled od netopýra a pozvedl obočí, aby dal vědět, že stále nedostal odpověď na svou otázku. James už otevíral ústa, aby něco řekl, ředitel ho však předběhl. „Tady pan Potter musí prověřit Harryho hůlku na poslední kouzla co použil," řekl, ale nedíval se přitom Siriusovi do očí, pohled upíral do klína. Sirius z toho byl čím dál zmatenější. „Co ten s tím má společného?" odpověděl mu opět ředitel. „Podle toho, co jsme viděli to byl on, kdo zachránil Emily a zabránil neštěstí." Sirius vyvalil oči a díval se na ředitele, jak vyoraná myš. V duchu se zamyslel, kolik toho vlastně dneska vypil, když mu vyšlo, že je střízlivý, tak by mu to mělo dávat smysl, proč teda ne? Přeci, když někdo někoho zachrání, tak by mu měli spíš děkovat a né ho podezřívat? Něco z toho na co teď myslel se mu muselo odrazit i v obličeji, jelikož James se ujal vysvětlování: „Nechápej to špatně, Tichošlápku, jen se potřebujeme ujistit, jestli v tom všem nemá prsty on sám, pokud se ukáže že ne, tak se mu dostane patřičné odměny. Navíc, tys ho neviděl, jak z místa činu utíkal. Neutíká ten, kdo je nevinný." Sirius se právě nadechoval, že něco Jamesovi řekne, když ho přerušil pan Weasley. „Pane řediteli, jestli to chápeme dobře, Ron i jeho přátelé v tom jsou nevinně, žádný trest je nepostihne, že ne?" Brumbál zvedl hlavu a v křesle se napřímil. Znovu vypadal nezlomně, tak, jak ho všichni znali. „Ne, Arture, ze strany školy jim nic nehrozí, nejednali ze své vůle, tudíž se jim nic nestane," řekl a povzbudivě se na chlapce usmál. „Chlapci jsou jistě v šoku, proto jim uděluji pár dní volno v domácí péči, jestli tedy budou sami chtít." Všichni tři se na sebe podívali a každý z nich pak váhavě přikývl, ani jejich rodiče nebyli proti, takže vzali své ratolesti a pomocí letaxu zmizeli. V ředitelně zůstali dva bystrozorové, ředitel spolu s profesory. Místností se neslo tíživé ticho, každý byl zabrán do svých myšlenek. Zpět je vrátil až mladý bystrozor, který se neuváženě přiblížil k Severusovi.