Banshee

74. Smrt

Darius mířil ke svému poslednímu úkolu zde v Bradavicích. Tedy vlastně ne k úkolu, ale k odměně. Trpělivě vyčkával, až jeho objekt zájmu bude o samotě. Čekání bylo na jeho vkus poměrně dlouhé, ve chvíli kdy už to chtěl vzdát zpozoroval, jak se Julian odpojil od kamarádů a šel ke dveřím. Pečlivě se přitom rozhlížel, jestli ho někdo nesleduje. Bohužel pro něj se díval špatně. Darius počkal až zajde dovnitř a pak vyšel ze svého úkrytu za Bradavickým brněním. Velmi ho zajímalo co ten kluk zase kuje za pikle, proto neváhal a vešel za ním. První co spatřil byl průhledný patron v podobě kachny. Nadzvedl nad tím úkazem obočí, jinak nedal nijak najevo, že ho to pobavilo. Zavřel dveře a rozešel se k vykulenému Julianovi. „Myslím, že toho patrona můžeš odvolat," usmál se Darius zlomyslně. „Tvůj otec má teď poměrně napilno."
Julian prudce zamrkal a osopil se na Pána temnot. „Nemám vůbec ponětí o čem to mluvíte, pane!" prskal jako vzteklá kočka.
Dariusovi se s každou vteřinou, rozšiřoval úsměv na tváři. „S tebou to bude výzva, ale ty já rád." šeptnul si pro sebe a natáhl se po Julianovi.
Chlapec vyděšeně ucuknul a patron se rozplynul.
„Kdo vůbec jste, jděte pryč!" vykřikl Julian a udělal několik kroků dozadu, aby zvětšil vzdálenost mezi ním a tím děsivým individuem.
Darius se tu nehodlal nijak zdržovat, chtěl být co nejdřív doma a pohrát si s novou hračkou. Navíc kluk byl možná vyděšený, ale necítil se ohrožený, jinak by vytáhl hůlku.
„Ach jo, proč Vy lidé, pokládáte ty samé otázky, pořád dokola?!" Naštval se Darius a překonal vzdálenost, co je od sebe dělila. „To je pořád, kdo jste, co tu děláte! Řeknu ti Juliáne, je to přinejmenším otravné!" Chytil Juliana okolo pasu a přehodil si ho přes rameno, jako kdyby nic nevážil.
„Merline pomoz!" křikl Julian přidušeně, snažící se vydolovat hůlku z rukávu. Nebyla ani v jednom z nich. V panice sebou začal mrskat, jak kapr na suchu, nedbajíc Dariusových varování.
„Přestaň sebou šít!" ozval se Darius vztekle, ale nemělo to účinek, kluk ho vůbec nevnímal, dál se cukal na jeho rameni, jak nějaká prvnička. Darius to snesl jen chvíli, musel udělat jedno z jeho razantních řešení, jelikož spěchal domů. Od stěn se odrazilo hlasité plesknutí po zadku.
Chlapec ztuhnul, čelist mu málem vypadla z pantů když si uvědomil, že právě dostal na zadek.
Darius té nehybnosti využil a přemístil se společně se svým nákladem.
***
Přemístění trvalo sotva pár vteřin. Darius se s hlasitým prásknutím objevil v obrovské přijímací hale. Pustil svůj opět se bránicí náklad na zem a ustoupil do bezpečné vzdálenosti. Sledoval, jak se Julian nešikovně zamotal do školního hábitu při pokusu o vstávání.
Raddle, vyděšen jako ještě nikdy, se vymotal z hábitu a vstal. Tváře zarudlé od námahy. Zbrkle se rozhlížel okolo sebe na neznámém místě. „Odneste mě okamžitě zpět!" přikázal, hlas mu však vyděšeně přeskakoval. „Až se o tomhle dozví můj otec!" vyhrožoval.
Darius si prozatím nechal vyhrožovat, nijak kluka v jeho triádě nezastavoval. Zatím. Líbilo se mu když běsnil a předhazoval Dariusovi svého otce.
Julian však brzy zjistil, že mu to podivné individuum nevěnuje pozornost, tedy ne tak úplně. Místo toho, aby jej poslouchal a třásl se strachy, se na něj díval jak hladový pes na kost. Julian si dodal odvahy a přešel vzdálenost, kterou mezi nimi sám utvořil. „Nekoukejte na mě tak!" vykřikl zhnuseně a už napřahoval ruku, aby toho opovážlivce ztrestal.
Darius se bavil, dokud se kluk neodvážil na něj vztáhnout ruku, pak bylo po srandě. Chytil ho za zápěstí, obličej přiblížil až těsně k tomu Julianovému. „To už nikdy nedělej..." nedořekl a jedním trhnutím zápěstí zlomil, jako špejličku. Chlapec zakřičel bolestí a složil se na kolena, zlomené zápěstí stále držel Darius, tím zvyšoval Julianovu agonii. „Jinak skončíš mnohem hůř, než se zlomeným zápěstím," procedil Darius skrz zuby a pustil poraněnou ruku. Počkal, až si kluk pofouká bebíčko a když se mu zdála chvilka příliš dlouhá, prostě do něj kopnul, až se kluk svalil na záda. Kluk brečel bolestí, slzy mu tekly po tvářích. S Dariusem to však ani nehlo. Koukal na Juliana z vrchu, když mu sděloval jedno z prvních pravidel tohoto domu. „Teď mě dobře poslouchej, Juliane! Tady nejsi nic, to si zapamatuj!" Pán temnot si k chlapci dřepnul a otočil jeho odvrácenou tvář k sobě. „A pokud mě nebudeš respektovat, budeš litovat dne kdy ses narodil." Julian mlčel, nijak nedal najevo, že by poslouchal, jenom neustále brečel, jako dětsko. Darius se chystal ho okřiknout, ale nestačil ani otevřít ústa, v hlavě se mu ozvalo protivné zvonění. S povzdechem vstal a nechal kluka, ať si dělá co chce.
„Můj otec si pro mě přijde!"
Zaslechl Darius těsně předtím, než se přemístil.
***
Stanul před samotnou Smrtí. S úctou poklekl a s hlavou sklopenou čekal, co se bude dít. Koutkem oka vedle sebe zaznamenal klečící Banshee. Těžce polkl, tohle bude zlé!
„Jste mí nejlepší, proto jsem Vám dala tuto šanci!" rozezněl se prostorem skřípavý hlas.
Darius se chtě nechtě otřásl. Myslel si, že je to zlé, ale ono to bylo ještě horší. Smrt s nimi nikdy nejednala tímto hlasem, vždy to byl milý ženský tón. Hlas, podobající se stařeně, se ozval znovu.
„Chci po Vás obou vysvětlení! křikla panovačně a zaměřila svůj vztek na Banshee. „Ty jsi měla jasný úkol. Najít a zničit viteály! Proč jsi tedy uzdravila, Albuse Brumbála, když nebyl tvůj cíl!" Hlas nabíral na hlasitosti a ostrosti.
„V Bradavicích byl jeden z viteálů, musela jsem se k němu dostat a bez jeho pomoci, bych to nezvládla," šeptala Banshee hlavou stále skloněnou. „Jak jistě víš, magie zakladatelů je silná, nemohla jsem tam jen tak nakráčet."
Darius nevycházel z údivu. On se div neklepal strachy, z toho co bude a Banshee se ani netřásl hlas. Vysvětlovala své jednání, jako kdyby byla Smrtí jen pozvána na kafíčko.
Dlouho se po vysvětlení Banshee, nikdo neozval. Ticho se táhlo šedou mlhou, která je oba obklopovala ze všech stran.
„Dobrá tedy, to se dá ještě pochopit." ozval se onen hlas tak nečekaně, až sebou trhli.
„Pořád mi, ale nejde na rozum proč jsi s tím dědkem podepsala krvavou smlouvu, která stále existuje!" Hrůzostrašný hlas se zdál najednou tak blízko. Banshee zalapala po dechu.
Darius se oparně podíval co se děje. Na vlasech víly smrti, byla krev, Darius mohl pouze hádat, co se stalo.
„Sama nevím, proč jsem smlouvu podepsala. Byla to chyba, přiznávám, ale svůj účel to nakonec splnilo," řekla drze Banshee i když riskovala další potrestání. Ignorovala přitom hluboký, krvavý škrábanec na tváři a krev, která kapala do mlhy. „Pokud mohu říct něco na svou obhajobu, tak smlouva nebude trvat věčně, Brumbál brzy zemře a tím zmizí i smlouva."
Mlhou se rozezněl chladný smích. „Ty má drahá máš jediné štěstí, že Brumbál už není mezi živými, jinak bych tě potrestala daleko hůř, než jen pokáráním."
Banshee nad touto novinkou viditelně ztuhla. „Brumbál je mrtvý!?" hlesla pro sebe, ale bylo to slyšet natolik, aby Smrt zareagovala.
„Koukám má vílo, že jsi vyšla ze cviku. To tě natolik zaměstnává výměna plínek a vaření polívčiček?" vyprskla posměšně Smrt. „Tvá neaktivita mě poměrně rmoutí vílo," ozval se hlas po delší odmlce smutně. „Doufám, že si uvědomuješ co tím riskuješ," varoval onen hlas.
Banshee zvedla hrdě hlavu a podívala se do prázdna. „Ano tohoto rizika jsem si vědomá a klidně přenechám své místo po tvém boku, někomu jinému."
Darius, který doteď vše sledoval tiše, se neudržel a zalapal po dechu.
„Vidím, že jsi touto novinkou překvapila nejen mě, ale i Dariuse, no což bránit ti nebudu. Jen doufám, že ti za to stojí?" zeptala se Smrt a tajně doufala v zápornou odpověď.
„Ano stojí," odpověděla Banshee bez zaváhání.
„Pak mi tedy nezbývá nic jiného, než ti popřát hodně štěstí." rezignovala Smrt.
Darius zatajil dech.
„Dariusi, konečně se dostáváme k tobě. Jak nám své jednání vysvětlíš ty?" Na konci toho skřípavého hlasu, byla jasně slyšet hrozba.
Darius se neklidně zavrtěl, nohy ho už začaly nepěkně bolet od neustálého klečení. „Má paní věřte mi, že mé přičinění se v kouzelnické válce bylo nezbytné," řekl konverzačním tónem.
„Ale, ale pročpak Dariusi? ozvala se Smrt, avšak nenechala Pána temnot ani nadechnout se a rovnou pokračovala: „Abych pravdu řekla jednání Banshee ještě chápu, ale to tvé je pro mě záhadou."
Darius měl najednou pocit, že se před ním otevírá velká propast, do které stačí krůček a zřítí se do hloubky. „Řekněme, že Voldemort měl něco, co patřilo do mého vlastnictví a bylo mou povinností, vzít si to zpět," odpověděl na danou otázku oklikou.
„Vidím, že z tebe pravý důvod nedostanu." povzdechla si Smrt.
Darius si úlevně oddechl.
„Neznamená to však, že o všem nevím Dariusi a varuju tě, uděláš to ještě jednou..."
Darius pochopil. Smrt věděla vše, ale nechala ho pro teď proklouznout bez trestu. Proč tak učinila se neodvážil zeptat. Mohl pouze hádat.
„Oba jste mě zklamali, to víte dobře." rozezněl se prostorem zvučný hlas. „Nemohu Vás potrestat tak jak bych chtěla, protože svůj úkol jste splnili. Lord Voldemort je mrtvý a pyká za své skutky."
Banshee i Darius čekali kdy je konečně pustí, ani jeden si nedovolil zvednout se, dokud k tomu nedostane povolení. Na to měli až příliš popela na hlavě.
„Vstaňte a jděte svou cestou, dokud se nezrodí další zlo, které bude nutné zastavit." svolila konečně Smrt, oba se prkenně zvedli a kývnuli Smrti na rozloučenou.

Tak Darius a Banshee/Harry byli na koberečku. Co říkáte měla je Smrt potrestat? 

Všem moc děkuju za podporu, neuvěřitelně mě těší, že jste to dotáhli až tak daleko a nevzdali to se mnou :)