Banshee

71. Druhý Brumbál

Darius
Informace od Harryho Dariuse nijak nepřekvapila. Překročil starcovo omráčené tělo a přešel ke skříňce. Přeměřil si ji pohledem a musel přiznat, že jako skrýš, slouží dokonale. Nijak nápadná, na první pohled si jí nikdo nevšimne, navíc v ředitelně bylo tolik zajímavějších věcí, že v místnosti takřka zešedla. Opatrně se dotkl dřeva a vypustil z úst nesouhlasný povzdech. Skříňka nebyla dostatečně zabezpečena, dalo by se říct, že pouze základními bezpečnostními kouzly. Pro někoho jako je on až příliš snadné. Nabízela se tedy otázka jestli byl ředitel tak přesvědčený o své vlastní genialitě a bezpečnosti tohohle místa, nebo zda to nebyla past nachystaná pro Voldemorta. Otočil se na omráčeného ředitele, zamyšleně krčíc obočí. Koutkem oka zaznamenal hnijící ruku, to mu vyvolalo úsměv na tváři. Jeho malá Banshee se nezdála, ale dokázala být taky pěkně krutá. Co však Dariuse netěšilo byla magie, která Brumbála omráčila. Severus Snape jak se zdá, je silný kouzelník s nevyužitými silami a bohužel o Banshee opravdu stál, jinak by tu neležel omráčený ředitel a listiny nebyly pryč. Obrátil se zpět ke skříňce a jednoduše ji otevřel, kouzla mu v tom nemohla zabránit. Dvířka se skřípotem zaprotestovala, viteály uvnitř ní opravdu byly. Darius je postupně vytahal všechny ven, každého se dotknul, ověřil si tak jejich pravost. Vyndal poslední a zavřel skříňku, nespouštěl přitom z viteálů oči. Obešel stůl, aby se dostal k vitríně kde se blyštil Nebelvírův meč. Tady nastal problém, magie zakladatelů kolem něj byla silná. Mohl by si meč prostě vzít, jenže meč ho nepřijme a bude mu vzdorovat, což přiláká zakladatele. Strhne se boj o moc, kterou nakonec vyhraje, ale oslabí tím zakladatele tak, že nebudou schopni udržet Bradavické štíty. Ne takhle to nepůjde. Zbývá jediná možnost. Došel k omráčenému Brumbálovi, kleknul k němu na bobek „Co ty starej intrikáne." Oslovil omráčeného muže nedbale. Přitom si ho pozorně prohlédl. Ředitel nejevil známky toho, že by se chystal probrat, jenže Darius nehodlal riskovat, vzal tedy lem hábitu u nohy a zvedl ji do vzduchu a pak pustil, noha dopadla s duněním zpět na podlahu. „Pardon, pouze jistota, nic osobního." omluvil se a poplácal muže po koleni. S hrůzou se podíval na Brumbálův hábit. „Sakra člověče, Vy máte, ale otřesnej vkus. Téměř se lituju." Zaskuhral jako kdyby mu někdo trhal zuby. Mávnutím ruky tělo ředitele na zemi zmizelo. Delší šlofíček mu neublíží, pomyslel si, než na sebe převzal ředitelovu podobu. Sednul si za stůl a pohledem přejel obrazy na stěnách. Bývalí ředitelé a ředitelky byli doposud tiše jako pěny. Souhlasili, či nesouhlasili, kam až sahala jejich loajalita? To se dalo těžko hádat, ale nenápadně je umlčet může vždycky. Tedy až potom co si něco ověří. „Koho si mám zavolat, aby mi z vitríny vytáhl meč?" promluvil ke všem obrazům. Osoby v rámech se na sebe podívali, až nakonec promluvila jedna z ředitelek. „Nevilla Longbottoma," řekla bez jediné změny ve výrazu. Darius proti tomu neměl námitek. Napsal krátký vzkaz a nechal ho zmizet k adresátovi. Po celou dobu co čekal až kluk přijde, si byl vědom nejedněch očí, které ho sledovali. Včetně těch fénixových. Znervózňovali a vyváděli ho z míry. Nedokázal v nich číst. Naštěstí netrvalo dlouho a chlapec stál před chrličem. Darius nechal sochu posunout se bez toho, aniž by potřeboval heslo, uvolnil tak cestu do ředitelny. Ještě než chlapec vešel, ozval se jeden z obrazů: „O viteálech ví." Darius děkovně kývl. Ředitelnou se rozneslo klepání.
„Vstupte," vyzval Darius příchozího.
Dveře se pomalu otevřely, dovnitř vešel nesmělý mladík. „Dobrý den, pane řediteli," pozdravil pokorně a zavřel.
„Zdravím tě, chlapče posaď se prosím." Hrál svou roli bez mrknutí oka. Čekal až se Longbottom posadí, mezitím se mu opatrně hrabal ve vzpomínkách. Překvapilo ho to co v nich objevil. Longbottom, na první pohled vzorný Nebelvír oddaný řediteli, se mu dokázal i postavit, odvážný to chlapec. Lepší však bude se před ním neprozradit.
„Pane co jste potřeboval?" promluvil nejistě Neville, nelíbil se mu ředitelův pohled, cítil se z něj nesvůj víc, než kdy dřív.
„Jistě, jistě odpusť, zamyslel jsem se." omlouval se překotně a ukázal na předměty na stole. „Důvod proč jsem si tě zavolal jsou tyto předměty, nemusím ti říkat co jsou zač, že?" zeptal se pro jistotu.
„Ne pane, hádám, že to jsou viteály?"
„Správně chlapče, nadešel Voldemortův konec. Tebe žádám, abys k tomu dopomohl.
Neville se v židli napřímil, dychtivost z něj přímo sálala. „Jak," vydechl nedočkavě.
Tvým úkolem bude viteály pomocí hadího jazyka otevřít a mečem Godrika Nebelvíra je probodnout."
Chlapec vyskočil ze židle, jako když ho bodne vosa. Při pohledu na zmateného ředitele viditelně znejistěl, už se chystal sednout si zahanbeně zpět do židle. Ředitel však zakroutil hlavou a vstal. Pokynutím dal chlapci najevo, ať obejde stůl. Společně se obrátili k vitríně. „Tak chlapče, teď je to na tobě," povzbudil Darius Nevilla.
„Vitrína není opatřena ochrannými kouzly?" ozval se nejistě, rukou si prohrábl vlasy, nervozita z něj přímo čpěla.
Darius se sám pro sebe zamračil, nelíbila se mu chlapcova nejistota. Neměl, ale čas o tom blíž přemýšlet, musel prokličkovat touhle patálií. „Samozřejmě, že ano, odstranil jsem je než jsi přišel." vymýšlel za pochodu, slova mu plynula ze rtů hladce, bez jediného zádrhelu. Rukou si hladil plnovous, aby působil co nejvíc uvolněně.
Neville kývl a otevřel skleněná dvířka. Nevšimnul si ředitelova úlevného oddechnutí. Uchopil jílec a meč opatrně vytáhnul. Darius udělal dva rychlé kroky dozadu, málem si přitom přišlápnul hábit. Nechtěl být příliš blízko tomu prokletému meči. Chlapec byl naštěstí zaujat sečnou zbraní, takže si ředitelova podivného chování nevšimnul. Darius se postavil z druhé strany stolu, než byl Nebelvír. „Pojď sem chlapče a poslouchej mě."
Neville odtrhl pohled od chladné oceli a pozorně se zaposlouchal do ředitelových instrukcí.
„Viteál sám o sobě, se nebude chtít nechat zničit. V okamžiku kdy ho otevřeš, ti nahlédne do duše. Najde tvé největší strachy a bude se tě snažit psychicky zdeptat, abys nebyl schopen ho zničit." Darius začínal během své řeči pochybovat o svém jednání. Když se tak na chlapce díval, pochyboval o tom jestli to zvládne.
„Chápu pane, nebojte, zvládnu to," kývl razantně Neville, bez jediného zaváhání nadzvedl meč nad hlavu. Ředitel stačil jen tak tak uskočit stranou. Ředitelnou se roznesl hadí jazyk, kratičká syčivá věta donutila první viteál v podobě medailonu otevřít se. Černá mlha naplnila ředitelnu, Darius zahlédl dvě postavy, než ale stačili promluvit, Neville propíchl medailon skrz na skrz. Prostorem zazněl nadlidský křik, mlha zobrazila bolestivě staženou tvář Voldemorta. Na Nevillově tváři bylo na sekundu vidět překvapení. Strach však žádný, z nesmělého chlapce se stal bojovník. Darius s úžasem sledoval, jak Neville nemilosrdně ničí viteály, až došel k tomu poslednímu, vyčerpání na něm bylo znát. Když propíchl poslední viteál, meč mu vypadl z rukou. Darius v Brumbálově podobě, se k Nebelvírovi přihnal jak velká voda.
„Jsi v pořádku, chlapče?" ptal se ustaraně, vous se mu protivně pletl do cesty, tak ho hodil na rameno. Neville v první moment nereagoval, to vyvolalo v Dariusovi stín obav. Opřel chlapce o zeď a málem sebou leknutím cuknul, když mu kluk začal samovolně klouzat po zdi. „Hej co je, nepadej!" chytil ho za ramena a pořádně s ním zatřásl. Kluk se zčistajasna Dariusovým pažím vzepřel, v touze osvobodit se do Dariuse kopnul, až Pán temnot heknul. „Sakriš, bertyš, vzpamatuj se!" zařval Nebelvírovi do obličeje. To konečně zdá se zabralo, Neville otevřel vytřeštěně oči na Brumbála.
„Co se stalo?" hlesl a následně se rozkašlal. Darius k chlapci přistrčil ředitelovo křeslo, do kterého ho posadil. „Zvládl jsi to chlapče," řekl a pochvalně Nevilla poplácal po rameni. Druhou rukou si otřel kapičky potu z čela. Ten kluk se nezdál, ale měl páru.
„Pane co teď budeme dělat, Voldemort si tak velký zásah do jeho moci nenechá líbit." promluvil po pár minutách Neville.
„To máš svatou pravdu," souhlasil Darius při pohledu na vyčerpaného chlapce, nemohl si pomoct a vyčaroval džbán chladné vody. Ještě než mu do sklenice nalil vodu, přidal trochu svého lektvarového životabudiče, však ho chrabrý Nebelvír bude potřebovat. Nedbal na varovný hlas v hlavě, co mu našeptával, že příliš zasahuje do průběhu války. On to bral však úplně, ona ta malá pojistka neuškodí.

„Na, vypij to!" přikázal jemně a vnutil klukovi sklenici do ruky. Spokojeným úsměvem sledoval, jak v chlapci tekutina mizí.

Pohledem zavadil o zničené viteály, které už nebyly hrozbou, Voldemort je nyní smrtelný. Jediný, kdo ho chrání jsou temné bytosti.

Otočil se k Nebelvírovi, rukou zase zavadil o ten protivný vous. „Chlapče, jdi si odpočinout, již brzy budeš potřebovat veškeré své síly."
Neville toporně vstal, ale nešel ke dveřím, rovnou si to zamířil k Brumbálovi. „Děkuju Vám pane," vyslovil, každé slovo přetékalo vděčností.
„Neděkuj mi chlapče, jsou to tvoje zásluhy, já ti jen občas ukázal cestu," usmál se, uvnitř se však s těch slov Dariusovi dělalo blivno, ale pro zachování role starého intrikána, to bylo nutné. Poklepal Nebelvíra po rameni. „Hlavně si odpočiň a naber síly to je nejdůležitější." Radil mu při cestě ke dveřím. „Tvoje rodiče nechám zavolat co nejdřív. Hodně štěstí Neville Longbottome," popřál chlapci, než za ním zavřel definitivně dveře.

Rázným krokem se rozešel ke krbu, z misky vzal špetku letaxu a hodil ho do ohně, plameny zezelenaly a on zvolal jméno zástupkyně, doufal, že chlapcovi vzpomínky jsou pravdivé. Naštěstí ano, o malou chvíli později vyšla z krbu impozantní postarší dáma.
„Co se děje Albusi?" zeptala se, zatímco si oklepávala špínu z hábitu.
„Předávám ti na nějaký čas post ředitele a žádám tě, abys v co nejkratší době poslala studenty do bezpečí." šel Darius rovnou k věci. Minerva McGonagallová na něj zírala, v očích šok a také strach. Veškeré její pohyby ustaly. Stála naproti řediteli, jako ledová socha. Darius nedbal jejích emocí, byla to silná žena, pouze se potřebovala vyrovnat s nastávající situací.

„Bitva se blíží."

Všem Vám přeji vše nejlepší do nového roku :)